Ladislav Tázlar

„Já jsem vrátil do Semil dost otřesen. Pak jsem oklikou chodil, přišel jsem na Václavák. Teď jsem viděl to poďobaný muzeum, čerstvě. Teď lidi se srocovali, teď jezdily tam ty auta, zakrvácený prapory. Já jsem najednou viděl, že ta reakce byla nepřiměřená. Absolutně nepřiměřená na to, že chtěl někdo reformovat – čili zlepšit nějaký stávající věci – a na to se reagovalo tou silou brutální, bezohlednou. No, tak přijel jsem do Semil. Nechodil jsem ani na nějaký mítinky, ale na takový nějaký schůzi jsem se vyjádřil tak, že jsou to bratři naši a jim děkujeme za to osvobození v roce 45, ale když přijde mně brácha pomáhat, kterýho mám na Pecce, tak mi nevyrazí o půlnoci dveře: ,A jdu ti pomoct!‘ A to se nic nedělo, chvilku, ale pak se prověřovalo a mně to bylo připomenuto, že jsem nepochopil příchod vojsk.“

„A tam plačící soudružky a soudruzi a ten jeden mě vzal na to, abysme šli působit k rozhlasu na mladý lidi, aby se něco nestalo, aby se působilo k lidem. Měl asi nějaký pověření. A já, trouba, jsem s ním šel. No, a přijdeme tam a teď tam ty tanky. To znáte, ty scény se někdy opakujou, jak tam teda ty hoši, ty vojáci, Molotovův koktejl nějakej, flašku s hořlavinou tam nějak uplácávaj dekou. Možná jeden z nich se trošičku nějak popálil nebo to nevím proč. Najednou lidi řvali: ,Šajbu, šajbu!‘ Byli jako na hokeji, zatímco ten jeden to tak nějak pokropil. A byl jsem svědkem toho, že ta vlna i mě sebrala. Ty lidi pak prchaj, že jo, a nad rozhlasem do toho průjezdu jsme se tam natlačili. No, a teď v tom průjezdu začala tam ječet holka, že ten její partner, mladej kluk, dostal zásah. No, a on, tak tam pod ním tratoliště krve. Odhalili ho, vzadu jen ten vpich, takový to opuchlý místo vstupu tý střely. Když ho otočili, tak tam už se vyvalilo, že to bylo vyhřezlý.“

„No, a teď i s bytem, místo a všechno bychom tam mohli absolvovat, ale měl jsem tady přátele, měl jsem tu rodiče a jsem citlivá povaha. A já jsem mu říkal, teď on mi předával ten papír, já to mám ještě… ještě ho mám schovanej, tu nabídku. Tak on mně to předal v situaci, kdy hořely tam svíce, fondue švýcarský, to je jejich specialita, a do toho muzika. Tak nejdřív, to pamatuju jak dnes, pustil tam předehru 1812, Čajkovskij, velká muzika, jak vyhráli nad Napoleonem. A pak měl tam takový soubor desek, to bylo taky docela něco novýho pro mě, taková pyramida, a byla tam i Devátá Dvořákova. A já jsem mu říkal: ,Poslouchej, ten Dvořák, když mu bylo smutno, ten psal… oni chtěli, aby psal americkou hudbu, aby jim vymyslel hymnu. To nešlo, to byl českej muzikant. A on tam taky v tý Devátý, tam jsou citlivý věci, to Largo a takhle. To je česká muzika, ale on kdyby byl moc smutnej, tak koupil na parník jízdenky. Trvalo to chvíli, ale přijel zpátky. A já bych byl za hodinu na hranicích, ale nemohl bych dál.“