Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rostislav Valušek (* 1946)

• disident a farář Církve československé husitské

• narozen 18. června 1946 v Olomouci

• v dětství ho formovala kromě rodičů především věřící babička a Nedělní škola CČSH

• toužil studovat malířství, ale nakonec se vyučil zámečníkem

• od dětství ho přitahovala četba a sport

• v roce 1968 se v Olomouci aktivně účastnil odporu proti okupantům a následně byl krátce v emigraci

• po návratu z emigrace byl v červenci 1969 přijat na Husovu československou bohosloveckou fakultu v Praze

• toužil po spočinutí uvnitř CČSH a bohoslovecké fakulty, ale časem se dostavilo rozčarování

• již během studií začal v Olomouci vydávat samizdat

• v roce 1972 došlo k mystickému setkání s Petrem Mikešem a zapojení do samizdatové činnosti olomoucké skupiny vydávající edici Texty přátel

• studia po problémech dokončil v roce 1974, ale diplom a kněžské svěcení mu byly téměř rok odpírány

• přes opakované snahy mu nebyl do roku 1989 udělen státní souhlas pro výkon duchovenské služby v CČSH

• do roku 1989 pracoval v mnoha profesích, nejdéle jako měřič vody u hydrologického průzkumu

• ve vykonstruovaném procesu StB byl podmínečně odsouzen na 9 měsíců

• v roce 1983 se oženil a spolu s manželkou Marcelou vychovali dvě děti

• v současnosti slouží v malé náboženské obci Horka nad Moravou

• svůj život charakterizuje spolu s Otokarem Březinou veršem: „Pane, za všechno díky“

Citát k listopadu 1989:

„Dne 17. listopadu 1989 jsem byl zrovna v maringotce a poslouchal jsem Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu a říkal jsem si: ‚Co se to děje, co to je?‘ Nevěřil jsem, že tady nějaká změna bude, i když se to ve světě lámalo. V Občanském fóru jsem pak ale už nemohl vydržet: první linie OF byli blázni, kteří se nebáli, praktici přicházeli až později. Já jsem bral věci citově, a přestože jsem měl politické nabídky, pochopil jsem, že tam pro mě už není místo. Časem jsem pochopil, že Havlovo vítězství pravdy a lásky nebude takovou pohádkou, jak jsem si představoval, a musel jsem si přiznat složitost nově nastoupivšího světa.“

NEPŘELOŽENO

Medailon:

Dětství Rostislava Valuška kromě rodičů zásadně ovlivnila jeho babička, díky níž objevoval nejenom víru – od založení byla členkou Církve československé husitské – ale i umění. Láska k literatuře a umění přivedla později Rostislava Valuška ke zkouškám na uměleckou školu, avšak opakovaně nebyl přijat. Následná sovětská okupace v srpnu 1968, která násilně zhatila pražské jaro, byla pro tehdy dvaadvacetiletého Rostislava Valuška velkým rozčarováním – společně se dvěma  kamarády, stejně jako stovky dalších mladých lidí, tehdy dělali, co mohli: „Měli jsme známého, starého pána, který měl natěračskou dílnu a motorovou trojkolku. Ten nám řekl: ‚Hoši, já jsem starej, ale dám vám tu motorku, namíchám vám barvy a zamazávejte, co se dá.‘ A my jsme projezdili napříč Olomoucí celé noci, některé cedule jsme vylomili a některé jsme zastříkali barvou. Vím, že jednou zaburácel tank, my jsme spadli do křoví a on projel deset metrů za námi. Jenže mládí se dokáže otřepat.“

Krátké vzepětí na konci roku 1968 brzy vystřídala tzv. normalizace, mnozí lidé rychle zapomněli a přizpůsobili se době. Rozčarovaný Rostislav Valušek emigroval do Spolkové republiky Německo, ale přestože tam mohl studovat na vysněné grafické škole, rozhodl se po několika měsících k návratu do vlasti a ke studiu na Husově československé bohoslovecké fakultě, na niž byl v roce 1969 za pomoci několika známých opravdu přijat. Když ale po roce úspěšného studia nahlédl do poměrů na fakultě i v samotné evangelické církvi, jejíž vedoucí představitelé byli za cenu drobných i větších ústupků s totalitním režimem zadobře, jeho touha stát se knězem byla značně otřesena. „Cesty Boží jsou nevyzpytatelné a já se rozhodl, že z fakulty odejdu. Zoufale jsem bloudil Prahou a u katolického kostela na Strossmayerově náměstí jsem se zastavil u vývěsky a četl asi toto: ‚Je-li něco v církvi, co způsobí, že bys chtěl z církve odejít, tak viz, že jenom Bůh má v ruce bič a soud, a ty se snaž být nádobou zlatou nebo stříbrnou, a ne hliněnou, která bude rozbita.‘ To byla odpověď na moje tehdejší tázání a zoufání.“

Studia tedy dokončil, potřebný státní souhlas pro výkon duchovní služby ale nezískal. Přesto jako vysvěcený kněz příležitostně působil, především se však věnoval vydávání samizdatu a vlastní umělecké tvorbě – spolu s Petrem Mikešem publikovali od roku 1972 samizdatové „Texty přátel“, o celkem bezmála tři sta titulů. Vedle toho dělal i spojku mezi moravským a pražským disentem. Kvůli svým samizdatovým aktivitám byl Rostislav Valušek v roce 1977 na Sjezdu československých spisovatelů spolu s dalšími autory nelichotivě zmíněn samotným Vasilem Biľakem a intenzivněji se o něj začala zajímat Státní bezpečnost – celý rok byl opakovaně vyslýchán, vydírán a přemlouván ke spolupráci. Po neúspěšných „námluvách“ byl ve vykonstruovaném procesu spolu s dalšími šesti lidmi obviněn z hanobení republiky. Soud ho nakonec odsoudil k devíti měsícům podmíněně s odkladem na dva roky. Farářskou službu mohl nastoupit až v roce 1989 a do dnešních dnů slouží jako farář Církve československé husitské v Horce na Moravě.