JUDr. Jan Vůjtěch

„Jak jsem mluvil o tom zavlažování, tak tam to bylo tak, že já jsem tenkrát tam měl možnost vyjíždět a zajíždět a jednou jsem se koupal a tam vyvezli takovou bednu, a to bylo tak, že ten přede mnou, kdo zrovna dělal to zavlažování, se dostal do toho pancéře a prostě ho to rozšramalo a tam ten černej prapor občas byl. Takže oni ho naskládali do tý bedny a potom tu bednu vymejvali v té koupelně. Byl tam cítit ten naftalín a od tý doby já tu vůni nebo ten pach prostě nesnáším. A to jsem si pak taky uvědomil, že na jeho místo jsem vlastně nastoupil.“

„Nejdrsnější tam byla ta práce, kterou já jsem moc dlouho nedělal, a to bylo rubání ve stěně. Tam totiž ta práce je taková v tom dole, že je třeba vyrazit takový chodby, který vymezí ten prostor pro tu sloj, kde je to uhlí, a ta se potom bere do strany od tý chodby a ta chodba se potom rozšiřuje, a jak se postupuje, tak přitom rubání se staví stojky, a když se to vybere, tak ty stojky se potom musí vyrabovat. To byla asi skoro nejhorší práce, protože byla velmi nebezpečná. Nejhorší případy byly ty, že strop nepadal, to znamená, že se postupovalo, vyndávaly se ty stojky, a to bylo jasný, že jestliže ten důl byl řekněme 1200 metrů hluboký, tak že ty tlaky budou takový, že to někdy prostě musí spadnout. A potom bylo úplně bezpředmětný, jestli tam bylo nějaký kovový pažení nebo stojky, protože to prostě střelilo a všichni, kdo tam byli, tak byli vyřízený. Takže pro nás to byla největší hrůza, když jsme měli být nasazený někam tam, kde nepadal strop, třeba tam bylo už deset metrů vyrabováno, tam civilní havíři už přestávali chodit a my jsme tam museli jít na rozkaz.“