JUDr. Jan Vůjtěch

* 1930

  • „Pravda je, že jako já jsem nějak odvážnej nebyl. Taky vůbec celá ta epizoda a celej ten můj život je takovej, že já jsem vůbec nikdy nebyl žádnej disident nebo tak. Ale vždycky jsem si říkal, jak by to mělo bejt zhruba nebo jak si myslím, že by to mělo bejt. Mně strašně vadila ta filozofie marxismu, tím já jsem se vždycky dostal do problémů, že jsem ukazoval, že je to falešný a hovadina a že to není ani správný, ani etický. A to jsem vždycky někde zbytečně řekl, a ne že bych měl nějaký zásluhy o příznivej vývoj. Protestoval jsem, protože mi to šlo proti srsti, takže v tom smyslu si myslím, že ta služba u PTP se na mě velice dobře hodila, a že kdybych se tam nedostal, tak by to nebylo normální.“

  • „Jak jsem mluvil o tom zavlažování, tak tam to bylo tak, že já jsem tenkrát tam měl možnost vyjíždět a zajíždět a jednou jsem se koupal a tam vyvezli takovou bednu, a to bylo tak, že ten přede mnou, kdo zrovna dělal to zavlažování, se dostal do toho pancéře a prostě ho to rozšramalo a tam ten černej prapor občas byl. Takže oni ho naskládali do tý bedny a potom tu bednu vymejvali v té koupelně. Byl tam cítit ten naftalín a od tý doby já tu vůni nebo ten pach prostě nesnáším. A to jsem si pak taky uvědomil, že na jeho místo jsem vlastně nastoupil.“

  • „Nejdrsnější tam byla ta práce, kterou já jsem moc dlouho nedělal, a to bylo rubání ve stěně. Tam totiž ta práce je taková v tom dole, že je třeba vyrazit takový chodby, který vymezí ten prostor pro tu sloj, kde je to uhlí, a ta se potom bere do strany od tý chodby a ta chodba se potom rozšiřuje, a jak se postupuje, tak přitom rubání se staví stojky, a když se to vybere, tak ty stojky se potom musí vyrabovat. To byla asi skoro nejhorší práce, protože byla velmi nebezpečná. Nejhorší případy byly ty, že strop nepadal, to znamená, že se postupovalo, vyndávaly se ty stojky, a to bylo jasný, že jestliže ten důl byl řekněme 1200 metrů hluboký, tak že ty tlaky budou takový, že to někdy prostě musí spadnout. A potom bylo úplně bezpředmětný, jestli tam bylo nějaký kovový pažení nebo stojky, protože to prostě střelilo a všichni, kdo tam byli, tak byli vyřízený. Takže pro nás to byla největší hrůza, když jsme měli být nasazený někam tam, kde nepadal strop, třeba tam bylo už deset metrů vyrabováno, tam civilní havíři už přestávali chodit a my jsme tam museli jít na rozkaz.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Svaz PTP, Praha 6 - Dejvice, 20.10.2014

    (audio)
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, Zbraslav, Eye Direct, 24.11.2014

    (audio)
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Občas tam visel černej prapor

portrét dobová.jpg (historic)
JUDr. Jan Vůjtěch

Jan Vůjtěch se narodil 8. června 1930 v Praze. Po vzoru svého otce se vydal po druhé světové válce studovat práva na pražskou právnickou fakultu. Z fakulty byl však vyhozen pro své politické názory v posledním ročníku studia a musel nastoupit na vojnu. Jako politicky nespolehlivý byl zařazen k Pomocným technickým praporům a odvelen do uhelného dolu Prezident Gottwald na Ostravsku. Zde pracoval jako horník na šachtě a později jakožto intelektuál znalý čtení a psaní také jako správce materiálního zabezpečení horníků. Ke konci své vojenské služby utrpěl úraz na noze. V roce 1954 se vrátil do civilu, dostudoval právnickou fakultu a pracoval v podniku zahraničního obchodu. Při zaměstnání ještě vystudoval filozofii a psychologii. Po srpnu 1968 chvíli pracoval jako popelář a později působil ve vědecko-výzkumných ústavech. Na sklonku roku 1989 se podílel na aktivitách Občanského fóra a poté pracoval jako šéf poradců v České národní radě a jako úředník v Poslanecké sněmovně. V roce 2003 odešel do důchodu a od té doby se ve Svazu PTP jako právník věnuje získávání odškodnění pro bývalé příslušníky PTP.