Jaroslav Zářecký

„Když jsem vyšel ze školy, to bylo v padesátém třetím, a v padesátém šestém že bych šel na zemědělskou školu do Kostelce na vyučení. Nastoupil jsem, máti říkala: ‚No to bys měl jít, nějak to uděláme.‘ Tak jsem nastoupil na zahajování. První den zahajování v hlavním sále byla přednáška těch vedoucích a vzápětí se ozvalo... Vyvolali mě ven na chodbu a tam mně ředitel oznámil, že dostal ze Žamberka příkaz, že moje vzdělání nebo škola je nežádoucí a že se mám vrátit zpátky. Tak jsem se musel vrátit z toho zahájení zpátky domů. A bylo po škole.“

„Sklízela se sena, sušilo se to i ručně, na ty kupy roháče, a odváželo. To bylo hodně práce. Pak ty žně to samé - snopky, mlácení, taky to dalo hodně práce. Pak v létě přibylo, když jsme začali dělat květák nebo salát. To se muselo přesně, aby nepřezrál květák, aby se nerozčepýřil, nebo salát aby se nerozjel. Začali jsme ráno ve čtyři hodiny, připravili jsme to na odvoz, v šest jsem jel na Žamberk s květáky, brácha byl ve chlívě, ten dojil krávy, krmil samozřejmě taky a nastlal. Máti to samé - prasata v prasečáku, to bylo na statku všechno. Pak když jsem přijel zpátky, tak jsem jel na pole. Najedl jsem se něco a jel jsem na pole. Buď na jaře bylo setí, nebo orání. Soused třeba oral s koněm a krávou, dneska se to nevidí. Nebo někdo jel vyloženě jen s krávami na pole. To dneska je spíš jen z nějakých starých filmů vidět. Tak jsem jel na pole a až do večera jsem oral. Koně se tam museli v poledne nažrat a napít, a jel jsem znova. Na to orání příprava nebo jsme seli obilí do večera. V chlévě samozřejmě byla práce, a to všechno dohromady. Furt bylo co dělat.“

„První vlna, kdy to chtěli zkolektivizovat, to bylo v roce 1951 - to se podařilo komunistům asi 200 ha nebo 300 ha dohromady s vlastníky včlenit do JZD. Jenže postupně se to rozpadávalo. Ta druhá vlna byla v roce 1959 a tam už to bylo s velkým nátlakem na nás v tom smyslu, že když nevstoupíme do JZD, tak nám naše pozemky vyvlastní a dají nám je na okrajích obce, které se nebudou hodit JZD do lánu - nějaké svahy nebo nějaké špice. Že nás prostě takhle znemožní. Tak to bylo jasné, to nebylo možné, protože bychom to nezvládli. Tak jsme se s mámou dohadovali a říkali jsme: ‚Nedá se nic dělat, budeme muset do toho JZD jít.‘ Tak jsme tam nakonec všichni skončili, v tom JZD, v roce 1959.“

„Nakonec to dopadlo tak, že v tom třiapadesátém si pro něj bez ohlášení přijeli. Přijeli estébáci na statek, obsadili statek. V místnostech, co jsme měli ložnici nebo obývák, všechno vyhazovali ven na hromadu. Hledali nějaké doklady, čím by ho mohli zkompromitovat. I z postele vyházeli všechno. Dělali soupis šatstva, hlavně jeho šatstva. I část dokladů, co se jim zdály, že by se jim mohly hodit, tak to sebrali taky. Dělali soupis veškerého zvířectva, to byly krávy, prasata, ovce, slepice, všeho soupis udělali. Otec že musí jet s nimi. Sebrali ho a už se nevrátil a byl zavřený v Žamberku na samotce. Na okresním národním výboru - tam byl okresní soud v té době - a tam byl na samotce měsíc zavřený. A pořád sháněli, čím by ho obvinili. Estébáci jezdili po Kunvaldě po lidech a vyzvídali, jestli by mu mohli něco dosvědčit, aby ho mohli z něčeho obvinit. Ale to se jim nepodařilo, nikdo nic neřekl. To nedopadlo, tak ho pak odvezli po měsíci na Pankrác do Prahy. Tam byl ještě asi devět měsíců. A furt sháněli všechno možné, jak by ho zkompromitovali. A pak byl soud. A ten byl 9. dubna 1954, byl soud v Hradci Králové.“

„Přišel přípis a museli jsme traktor odevzdat, to si pamatuju, to bylo v únoru 1950, museli jsme to zavézt s tím Klementem. Ten jel a já s ním, ještě jsme se chvilkami hádali o volant. A jeli jsme s tím do Žamberka, my dva kluci, do zámku žambereckého na nádvoří. Tam jsme předávali traktor a tím to skončilo. Traktor byl pryč a nářadí bylo pryč. Pak jsme se dozvěděli asi za měsíc, že je v Králíkách, bylo to v zimě, a že tam v něm nechali vodu a přišel velký mráz a roztrhlo to a bylo po Bulldogovi.“