Milan Uhde

“On zahájil v pondělí ráno gremium. ‚Kdo četl úvodník ve Financial Times?’ Nikdo. ‚No to je neuvěřitelné. To je zásadní úvodník. Vy jste ne… No tak já končím. Já to nezahájím, to nemá cenu. Kdo přichází na tohle gremium a nezná úvodník ve Financial Times, nemá tady co dělat. Já jdu pryč, já mám jinde práci.’ A teď Zielenec do toho – jediný, který si s ním tykal. Tak svou polštinou takovou českou: ‚Ale tak, Vašku, tak ho zahaj.’ ‚Pepíku, nezahájím. To opravdu, prosím tě… Ještě se zeptám. Kdo odbírá Financial Times?’ Jeden snaživec, který si chtěl šplhnout, se přihlásil. Nešplhl si. Řekl mu: ‚No to je ještě horší. On to odbírá, a on to ne… To je ještě horší než to neodbírat. Ne, nezahájím to.’ ‚Ale tak Vašku, podívej se, jsme tady všichni, tak to zahaj.’ ‚Dobře, poslední pokus, Pepíku. Kdo četl poslední Mladou frontu Dnes, Právo a Lidové noviny?’ Nikdo se nepřihlásil, protože zaprvé nikdo to nečetl – bylo půl deváté ráno v pondělí, po neděli. Nikdo to nečetl. A věděl, že zalhat a říct: ‚Já jsem četl lidovky’ – ten Klaus by ho vyzkoušel, řekl by: ‚Tak jaký je tam úvodní článek?’ nebo ‚Jaká je tam ta hlavní studie na druhé straně?’ Rozumíte? Takže nikdo. A on řekl: ‚Tak vidíš, Pepíku, vidíš? Já to nemůžu zahájit. Tady se nic nečte. Proč sem chodíte? Proč tady jste?’ Teď my jsme všichni byli provinilí – a teď on začal. ‚Dobře, tak já to zahájím.’ Klaus vám říká: ‚Zradil nás Kalvoda, podrazy na nás dělají lidovci. Tam je podraz, Havel podraz, tuhle podraz, tam…’ My jsme byli všichni šťastní, že už začal nadávat někomu jinému. Takže jsme neřekli… já bych byl řekl: ‚Pane předsedo, a nepřeháníte, vždyť ty myšlenky toho Tomáše Ježka’ – který byl tehdy v ODA – ‚ty jsou rozumné.’ On říkal: ‚Děláme bankovní socialismus.’ Nad tím je třeba se zamyslet… Já jsem to nedokázal. Já jsem si to myslel, ale kýval jsem: ano, jsou hrozní, proti nám všichni. To byla atmosféra absolutního odporu k jakékoliv spolupráci.”

“A teď přejdu k té Chartě. Já jsem tedy tomu Jiřímu Müllerovi, který mě navštívil den po Štěpánu, povídal: ‚Já si to musím rozmyslet. Můžete mi ten text tady nechat?’ Jiří povídá: ‚Ano, ale jenom do zítřka. Já si zítra přijdu pro vaše rozhodnutí.’ Já jsem říkal: ‚Ano, každopádně budu připraven vám říct, jak jsem se rozhodl. Poradil jsem se se ženou. Ta mě znala. Měla se mnou tu pětiletou zkušenost a povídá: ‚Já si myslím, že to podepsat nemáš. Ty to nevydržíš. Ty ten tlak neustojíš. A bude to na mně a já tě budu muset zase stavět na nohy. A já už na to nemám. Prosím tě, nedělej to. Nedělej to, dost na tom, že se držíš jako zakázaný autor.’ – Novou hru pro rozhlas jsem už poslal Erikovi Spiessovi způsobem, který vám také vylíčím – ‚Nedělej to.’ Ale já jsem… ne ani tak kvůli tomu textu, ale kvůli tomu pocitu, že mně někdo stojí na krku, abych nemohl dýchat, a že já tady mám příležitost vykřiknout: ‚Tady mě zabíjejí, tady mě ničí jako autora! Podívejte se na to, vy všichni, kteří se o tom dozvíte!’ To byl pro mě patos Charty – musím se k tomu přiznat – poněkud zúžený. Mně se nelíbila moc myšlenka dialogu s komunistickou stranou. Se mnou jako s nestraníkem nikdy komunistický strana žádný dialog nevedla.”

“Já jsem měl s tatínkem strašlivý konflikt. Protože v pětačtyřicátém roce okamžitě byl pokyn vyvěsit sovětské prapory. A sovětské prapory nebyly. Takže červené prapory. Že tam nebude ten srp a kladivo, nevadí – rudý prapor. Tak tatínek rudý prapor obstaral. Neboť my jsme měli rudý prapor s bílým kruhem uvnitř a tam byla svastika, tam byl hákový kříž. To jsme měli – jako řádní občané protektorátu. Takže tatínek… maminka neuměla šít, ale tatínek byl obratný v domácích pracích, v opravárenství, ve všem se vyznal. Usedl k šicímu stroji, vystřihl kulaté kolo s tou svastikou a všil tam ze starých červených trenírek, pěkně, perfektním stehem, takže na dálku – my jsme měli stožár, a když se to na ten stožár vyvěsilo, to by musel mít někdo dalekohled, aby viděl, že jsou tam nějaké stehy. Perfektně to udělal. A šil a já, který už jsem nebyl fanatik pro německou armádu, která nás tady ‚brání’, nýbrž já jsem miloval Rudou armádu – protože ta nás zachránila. Tak jsem udělal takovou poznámku: ‚No, to se teda moc nevyznamenáme, když vyvěsíme tady ten předělaný hákenkrajc.’ Devítiletý, politicky již velmi ostře cítící mladý muž! Tatínek šil a k tomu prohodil poznámku: ‚Jedna armáda odešla, druhá přišla.’ To byla strašlivá poznámka pro devítiletého nadšence. Takže devítiletý nadšenec pravil: ‚Mluvíš jako kolaborant.’ To už jsem věděl od Jirky Hanzálka, kdo je to kolaborant. A věděl jsem to i od jiných samozřejmě – je pětačtyřicátý rok. A tatínek se příšerným způsobem naštval. Tatínek mě nikdy neuhodil, ale tady to vypadalo, že tedy nějakou koupím. Takže já jsem utekl na záchod a tam jsem se zamkl.”

“Ta situace byla komplikovaná potud, že moje maminka podala tu žalobu v paternitní záležitosti – okamžitě – takže ona nikdy židovskou žlutou hvězdu nenosila. Protože nejdříve tedy měla podanou tu žalobu a potom jí soud vyhověl. Takže ona měla dokonce úřední doklad o tom. Sice státní zástupce podal proti tomu námitky, ale nikdy to odvolací kolo… odvolací instance nikdy nezasedla. Takže moje maminka měla nepravomocný, avšak kladný posudek… nebo kladné rozhodnutí soudu, že Židovka není. Tedy žlutou hvězdu nenosila. A přesto nás jednou… pamatuji si, že jsem s maminkou šel kupovat maso, a z té prodejny nás vyhodili. Nějaká dáma, já ji dodneška vidím před sebou – měla takový ozdobný hnědý klobouk a v něm vysoké pero. Byla to náramně mondénní dáma, která – česky ale – mou maminku oslovila a měla k ní promluvu, které jsem vůbec nerozuměl. Ale smysl té domluvy byl, že přece maminka ví, kdy může nakupovat a co je zač. A ať neuvádí tady všechny a zejména paní řeznici a jejího manžela, majitele toho krámu… ať neuvádí do těžké situace, ať ji uzná a tak dále. A moje maminka tedy rozhodla, že se odebereme pryč. Odešli jsme pryč a já jsem samozřejmě zvídal, co se stalo. A maminka řekla: ‚Já jsem si počínala nesprávně. Já jsem spěchala, chtěla jsem předběhnout tu frontu, víš, a to se nemá, já to uznávám, to se nemá. Já jsem cítil, že ta odpověď je nepravdivá.”

“This loyalty pertained to politics as well, and that was why I felt with the German soldiers at Stalingrad who were defending us, right, and I felt with the communists. It was one of my lifelong ideas or dreams that I would be a loyal citizen, an honest citizen and an honest person. My young friend Jiří Šimsa, when he reviewed my book Rozpomínky - he knew me well, although he was two generations younger - he wrote that he felt how difficult it had been for me to take courage to sign Charter 77, because I always desired be in agreement. Rebelling or opposing something was not natural to me. And my second lifelong experience, which is perhaps no less intense, it is perhaps even greater, is a feeling of fear. I remember that this fear, although nobody instigated it in me - on the other hand, my parents tried to create an ideal of a family idyll as hard as they could - everything is all right, the sun is shining and people are smiling, singing, and playing the piano, dad playing the violin, and we are talking about nice natural positive things - and in all this I could still feel the artificiality and pretence of it. A child can sense it, even if it does not understand it and cannot interpret it nor define why it is.”

“The lectures and discussion were very interesting and they were attended by people, about whom I knew that they were so strongly opposed to Bolsheviks. This Šabata (note: Jaroslav Šabata, a Communist Party official until 1989, a dissident in the normalization period, spokesman of Charter 77, political prisoner) was making it apparent by some sixth sense that he was not an informer and that he would not go somewhere and say: ‘I have this person in my seminar, and his opinions are like this, and therefore, comrades, you should keep an eye on him.’ Comrades from Lenin Street, secret policemen. In October or November 1956 I received a personal invitation from him, which many students had received before and they already knew what it was. They said: ‘He will offer you a membership in the Party.’ I thus went there and his first question was: ‘How do you view the political situation, comrade Uhde?’ I said: ‘Well, undoubtedly, what is happening is an atrocity. The intervention of the Red Army in Hungary… This is a breaking away from socialism. I hope that you are intending to leave the Party.’ In this way, the offer was dealt with… It was already absolutely clear. And I had not known it beforehand, I just simply and spontaneously asked him whether he intended to cancel his Party membership. And he replied that no way, because the movement was now turning to the right path and because the objective of this movement was to bring back liberty to the society... I replied to him: ‘But this will be no liberty. I read Sartre and he says that an objective is a summary of means which we had exerted for its attainment. This is the objective. If you sow grain, something will grow. And if you murder people and occupy other countries, etc., then you will not attain any socialism at all. You will turn into a strict dictatorship. This is where your movement is heading now.’ We thus agreed that we would not be able to agree upon this, but that we would watch the issue and keep seeing each other and exchange our opinions.”

“It was the limit of the 1960s. The people there were lying, they were claiming that they stood for socialism. But even those who were not for socialism were saying it. Everybody pretended that it was a reform, but only some people wanted to reform. And there were restrictions, that it true. The Union of Writers could not even offer a candidacy to Václav Černý. He would not have accepted it anyway, obviously, because he was a writer. Some people were simply out of question. Josef Kostohryz, Václav Renč... Catholic writers, but they were undoubtedly writers who belonged there. It was unthinkable and nobody even suggested them, people were saying that it was not possible. That was the limit of the 1960s. And I simply think of it in a way that although I did publish my anti-Communist play (note: theatre play King Vávra), at the same time I was feeding on grass from graves… I later used this expression publicly in a samizdat, I wrote that we were grazing on grass from graves, that we had been buried there alive and that we were eating this grass from graves just like the goats of the priest from Havlíček’s well-known poem... Priest’s cows will graze on you every summer... Do not allow them to bury you in a cemetery, my boy. A great poem by Havlíček (note: journalist and poet Karel Havlíček Borovský, the poem ‘Grave’). We were grazing on grass from graves, although we were pretending to be warriors for freedom.”