The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.
If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)
Мы верили, что наши голоса обеспечат нам перемены, мне ответили выстрелом в упор
родился 1999 г. в г. Минск в Беларуси
окончил Политехнический колледж в Минске
окончил 1-й курс заочного отделения Белорусского технического университета
2019—2020 гг. работал бренд-менеджером в компании
9 августа 2020 г. голосовал за Светлану Тихановскую
11 августа 2020 г. примкнул к протестующим против фальсификации выборов
получил огнестрельное ранение
в минской больнице№10 был прооперирован
обратился за медицинской помощью к Чешской Республике
в больнице г. Градец Краловы ему извлекли из легкого вторую пулю
находится в Чешской Республике на реабилитации после операции
(Příběh v ruskojazyčné verzi následuje tu českou)
Jakov se narodil v roce 1999 v Minsku, hlavním městě Běloruské republiky. Jeho předkové pocházeli z Běloruska. Jeho příjmení není spojeno s žádným geografickým územím. Podle Výkladového slovníku živého ruského jazyka V. I. Dala je toto příjmení odvozeno od slovesa „ukrajit se“, což znamená usadit se někde daleko, „ukrajinec“ tedy znamená osobu, která žije na okraji vesnice či osady. Rodiče Jakova patří ke střední třídě. Otec se specializuje na opravy automobilů a od roku 2001 do současnosti pracuje v autocentru zastupitelské kanceláře Mercedes-Benz v Bělorusku. Matka pracuje ve státním vojenském podniku, kde se vyrábí desky plošných spojů do armádních automobilů. Starší bratr je zaměstnán jako manažer prodeje.
Život do 9. srpna 2020
Úspěšných dvacet let života Jakova se snadno vejde do jednoho odstavce. Po základní škole vystudoval Běloruskou státní polytechnickou akademii a pokračoval v dálkovém studiu na Běloruské národní technické univerzitě. Zároveň pracoval na pozici produktového manažera ve společnosti prodávající kamerové systémy, kde už pracoval i jeho bratr. Obě tyto činnosti zdárně zvládal.
Ve škole se Jakov zajímal o radiotechniku a 3D modelování. Miloval aktivní životní styl, zejména jízdu na kolečkových bruslích, jízdu na kole, fotbal a volejbal. Avšak jeho skutečnou vášní vždy byla auta. Víkendy trávil s rodinou na chalupě a na studiích měl mnoho přátel.
Na podzim roku 1999, kdy se Jakov narodil, se konal Běloruský pochod nezávislosti - momentálně tak dějiny politických protestů v Bělorusku již překročily hranici dvaceti let. „Od dětství jsem slýchal od svých rodičů a blízkých lidí, že Lukašenko je diktátor.“ Ale analytické myšlení a pochopení toho, co se děje, přišly až v době samostatného uvažování. „Já jsem jiný život nepoznal, ale moji rodiče zažili Sovětský svaz a devadesátá léta, a tak měli s čím srovnávat.“ Rodiče mu často říkali, že život v Sovětském svazu byl lepší, ale Jakov hned dodává, že to je oblíbená rétorika starší generace. „Starší lidi často říkají, že za Sovětského svazu to bylo lepší, že všichni na tom byli stejně, byla tu stabilita a bezpečí, ne jako nyní v Bělorusku.“
Jakov by rád udělal kariéru v oboru, který si zvolil, na podnikání nemyslí. Věří, že jeho kariéra produktového manažera se vyvíjela dobře a pokračovala by i nadále, kdyby do toho nezasáhla politika. Na univerzitě stihl Jakov dokončit pouze první ročník a ve společnosti pracoval o něco méně než rok.
„Do 9. srpna 2020 jsem se o politiku nezajímal. Ale v těchto volbách měl každý pocit, že se stane něco významného a naskytne se příležitost něco změnit. Proto jsem já, celá moje rodina a všichni moji přátelé hlasovali pro Svjatlanu Cichanouskou.“
Od bílé pásky k prvnímu zabití
Jakov vzpomíná, jak 9. srpna přišel do volební místnosti spolu s rodiči a přáteli, kteří měli jako on na rukávu pásku bílé barvy. Páska symbolizovala protest proti režimu Lukašenka. „Ty bílé pásky měl ve volebním obvodu téměř každý, koho jsem viděl, a uvědomil jsem si tak, jak velké množství lidí stojí proti Lukašenkově diktatuře.“
Večer 9. srpna byl Jakov mimo město u kamaráda a společně se vrátili do Minsku okolo půlnoci. V zemi nefungoval internet, a tak nevěděli, co se ve městě děje. „Když se na krátký okamžik internet spustil, dozvěděl jsem se, že v centru města, poblíž památníku Minsk – město hrdina vedle stanice metra Němiga, dochází ke střetům a k obětem.“ Po příjezdu domů zavolal Jakov svému kolegovi z práce a společně se vydali do města. „Po městě jsme jezdili do dvou hodin ráno, viděli jsme ozbrojené příslušníky bezpečnostních složek OMON, demonstranty a město po protestech, které vypadalo hrozivě – rozbité autobusové zastávky a převrácené popelnice. Jedna věc je, když to vidíte na displeji telefonu, a druhá věc je slyšet naživo výstřely a výbuchy. Je to prostě děsivé. Domů jsme se vrátili naprosto zděšení.“
Následujícího dne, 10. srpna, Jakov nevycházel z bytu, situace v Minsku byla totiž životu nebezpečná. Alexandr Tarajkovskij byl první obětí, která byla zastřelena příslušníkem bezpečnostních sil.
Invaze bílo-červených vlajek
Dne 11. srpna se Jakov a jeho bratr rozhodli podpořit protestující. Jakov, jeho bratr a kolega z práce nasedli do minibusu s velkou bílo-červenou vlajkou Běloruska. „Projížděli jsme všechna místa, kde se dříve konaly protesty, ale centrum a náměstí Bangalor byly prázdné. Bylo těžké pochopit, jak se lidé i přes nefunkční internet dokázali zorganizovat.“
Když přijeli k domu poblíž školy, viděli aktivisty sbírat podpisy lidí, kteří nesouhlasili s výsledky voleb v tomto volebním obvodu. Ukázalo se, že to byli jejich příbuzní a přátelé. Zůstali s nimi do deseti večer a právě tehdy uslyšeli výstřely a výbuchy od nejbližší stanice metra Kamennaja gorka. „Jeli jsme se tam podívat a zjistit, zda by demonstranti nepotřebovali nějakou pomoc.“
V okolí stanice Kamennaja gorka byla obrovská dopravní zácpa a spousta lidí. Všechny nejbližší stanice metra byly uzavřené, pozemní doprava nefungovala a situace byla silně znepokojující. „Nejde to ani vyjádřit slovy, když vidíte na vlastní oči ten obrovský dav lidí a jak šest příslušníků speciálních zásahových sil OMON zaútočí na jednoho člověka a chtějí ho ubít k smrti.“
Výstřel zblízka
V zatáčce na kruhový objezd postavili demonstranti barikády z laviček. Poté, co projeli barikádami, se Jakov zastavil před nákupním centrem a uviděl své známé. „V ten moment jsem v zrcátku uviděl, že nás z levé strany začal blokovat minibus s tónovanými skly. Vyběhlo z něj šest lidí v uniformě se zbraněmi. Něco křičeli a mlátili obušky do oken našeho auta. Byl jsem šokován, nechápal jsem důvod takové agrese. Najednou mi začaly lítat střepy přímo do obličeje, načež jsem se reflexivně otočil, abych se ochránil před střepy a v tu chvíli jsem pocítil silnou bolest v zádech. Napadlo mě, že to pravděpodobně byla rána obuškem.“
Všechny tři nás vytáhli z auta, shodili na zem a neustále nás bili. „Ptali se nás, jestli máme v autě zbraň nebo něco zakázaného, a pak auto prohledali. Poté nás zvedli a vzali do toho minibusu s tónovanými skly. Dotkl jsem se místa na zádech - celou ruku jsem měl od krve. V minibusu nás shodili na podlahu obličejem dolů, ruce jsme museli mít za hlavou, a ptali se nás: ‘Jaké chcete změny? Co vám nevyhovuje na zemi, ve které žijete? Jakou barvu má naše vlajka? Kdo je náš prezident?‘ Odpovědi byly jasné, opravdu jsem se bál.“ Zkontrolovali mu osobní mobilní telefon, ale Jakov předběžně vymazal vše, co mohlo být nebezpečné, takže mu telefon vrátili.
O tři minuty později hodili do minibusu další tři lidi. „Jeden se vzpouzel, ale stejně ho tam zatlačili. Začali je vyslýchat. Jeden mladý muž jim nechtěl ukázat svůj telefon, za což dostal silnou ránu do zad. Začal jsem ztrácet vědomí, těžko se mi dýchalo a požádal jsem, jestli bych se mohl dostat na vzduch. Můj bratr mi pomohl vystoupit z auta. Mezi zadrženými lidmi v minibusu byl chirurg. Dovolili mu, aby mě mohl vyšetřit. Položil mě na zem, prohlédl mě a řekl, že mám střelné zranění a je nutné mi zavolat záchranku.“
V tu chvíli zastavilo u minibusu soukromé auto. Ukázalo se, že to byli dobrovolní lékaři, kteří jezdili poblíž stanice Kamennaja gorka a pomáhali raněným. A právě oni poskytli Jakovovi první pomoc, obvázali mu ránu, dali dvě kapačky a zavolali sanitku. „Kolem mě se shlukli lidé: lékaři, bratr a příslušníci speciální zásahové jednotky OMON s vyděšenými obličeji. Sanitka dorazila za deset patnáct minut. Napadlo mě, jak hloupé by bylo zemřít v náručí svého vlastního bratra a v takovém chaosu.“ Sanitka Jakova převezla do minské nemocnice č. 10. Bratra a kolegu naložili do vězeňského vozu.
„Kulka je hloupá husa, bodák, to je chlapík!“
Byla asi jedna hodina ráno. „Neztratil jsem vědomí a pamatuji si celou cestu. Lékaři v sanitce mezi sebou hovořili o bezpráví v zemi a říkali, že brzy sami také půjdou bojovat proti zásahovým jednotkám.“ Během naléhavé operace odstranili Jakovovi z levé plíce jednu kulku a plastovou zátku. Kulka mu zlomila osmé žebro.
Jakov se probudil na jednotce intenzivní péče ve čtyři hodiny ráno. Požádal zdravotní sestru, aby z jeho telefonu zavolala kolegovi z práce. Sestra ale náhodou vytočila neznámé číslo, ze kterého mu někdo volal v noci. Ukázalo se, že dobrovolný lékař, který poskytl Jakovovi první pomoc, zavolal jeho otci. Rodiče byli v té chvíli na chatě sto padesát kilometrů od Minsku. Dorazili, právě když byl Jakov na jednotce intenzivní péče.
Následujícího dne byl Jakov převezen na běžné oddělení. „Začal jsem číst zprávy, a dokonce jsem viděl i videozáznam z našeho zadržení na kanálu v aplikaci Telegram. Vypadalo to děsivě. Zmocnila se mě panika. Přemýšlel jsem, kde je můj bratr a co se s ním stalo.“
Svého bratra našel Jakov mezi jmény na seznamech zadržených, dozvěděl se, že z vazební věznice Okrestino byl propuštěn pátý den od svého zadržení. „Bratr mi řekl, že v Okrestino to bylo skutečné peklo v podobě neustálého mučení.“
Jakov strávil v nemocnici tři týdny, střelná rána se nehojila dobře. Před propuštěním byl poslán na výpočetní tomografii (CT). Zdálo se, že se brzy bude moci vrátit do normálního života, ale nález z CT zněl: „V levé plíci bylo nalezeno cizí těleso o velikosti dvanáct milimetrů.“ Jednalo se o druhou kulku ráže 12 bez kovového jádra. Vzhledem k tomu, že byla gumová, nebyla vidět na rentgenových snímcích. „Chirurg, který provedl první operaci, si nebyl jistý úspěchem druhé operace, obával se komplikací kvůli tomu, že kulka byla blízko srdce a musela by tak být odstraněna i část plic. Z vojenské nemocnice přišla písemná odpověď, že náboj v těle může zůstat. Vyhlídky byly špatné, znamenalo by to úplně omezit aktivní pohyb a lety letadlem. To se mi moc nelíbilo.“
O tři dny později našel otec Jakova na internetu informace, že Česká republika nabízí pomoc obětem běloruských protestů. Druhou operaci provedli v Hradci Králové. „Zachovala se pouze jedna kulka, a to ta, kterou mi vyndali v České republice. Další kulku společně se zátkou mi sebrali členové vyšetřovací komise, kteří mě kvůli tomu navštívili dvakrát v nemocnici.“
Poprvé přijeli členové vyšetřovací komise do nemocnice hned den po operaci. Jakov na jejich dotazy neodpovídal, omlouval to silnou bolestí. Tričko se stopami po postřelení mu zabavili jako věcný důkaz. „Tvrdili mi, že přišli vyšetřovat, co se mi přihodilo, neboť jsem byl obětí střelného zranění. Nevěřil jsem jim a byl jsem proto opatrný.“ Za několik dní přišli podruhé. Za přítomnosti svého právníka Jakov podrobně vypověděl, co se stalo. Poté došlo k soudní lékařské prohlídce, jejíž výsledek není znám. Jakova se opět snažili vyslechnout, ale to se už nacházel na území České republiky.
„Česká republika mi zachránila život. Po vyjmutí kulky bych mohl říct, že se můj život srovnal. Ale není to tak docela pravda, v Bělorusku jsem měl dobrou práci, univerzitu, hodně známých a přátel. Domů se budu moci vrátit až po odchodu Lukašenka, možná za rok, za dva nebo za pět let - kdy, to nikdo neví.“
Díky tomuto příběhu jsem si s ironií vzpomněla na výrok ruského vojevůdce A. V. Suvorova: „,Kulka je hloupá husa, bodák, to je chlapík!“ To, co nezvládla kulka, může zastat obušek zásahové jednotky, nebo dokonce nucená emigrace.
Яков родился 5 ноября 1999 г. в столице Республики Беларусь г. Минске. Его предки — белорусы. Значение фамилии не географическое, по словарю В. И. Даля («Толковый словарь живого великорусского языка, 1819—ред.) происходит от глагола «украиться» — т.е. поселиться в отдалении, «украинец» — человек, живущий на краю деревни или села. Родители Якова представители среднего класса. Отец специалист по ремонту автомобилей, с 2001 г. постоянно работает в автоцентре представительства Mercedes-Benz в Беларуси. Мама много лет работает на государственном военном предприятии, делает платы для военных автомобилей. Старший брат Евгений Украинцев (2 декабря 1987 г.) — менеджер по продажам.
Благополучные 20 лет жизни Якова легко помещаются в одном абзаце. После общеобразовательной школы, он окончил Политехнической колледж и поступил в Белорусский национальный технический университет на заочное отделение. Учебу успешно совмещал с работой на позиции бренд-менеджера в компании по реализации систем видеонаблюдения, где уже работал его брат.
В школе Яков увлекался радиотехникой, 3D-моделированием, любил активный образ жизни — катался на роликах, велосипеде, играл в футбол, волейбол. Его настоящей страстью всегда были и остаются автомобили. Все выходные дни Яков проводил с семьей на даче. В школе и колледже у него было много друзей.
Осенью 1999 г., когда родился Яков, в Беларуси прошел Марш независимости, (белор. Марш незалежнасьцi—ред.), таким образом, история политических протестов тоже перешла свой 20-летний рубеж. «С самого детства от родителей и близких людей я слышал, что Лукашенко — это диктатор». Анализ и понимание, конечно, пришли в пору самостоятельного мышления. «Другой жизни я не видел, а родители успели пожить во времена Советского союза, и в 90-е — им есть с чем сравнить». Родители часто ему говорили, что в Советском союзе жить было лучше, но Яков делает оговорку, что это излюбленная риторика старшего поколения: «Зачастую люди старшего возраста говорят, что во времена Советского союза было лучше — у всех все было поровну, была стабильность и безопасность, не как сейчас в Белоруссии».
Яков хотел бы сделать карьеру специалиста, о бизнесе не думает. Он считает, что его карьера в качестве бренд-менеджера шла успешно. Если бы не вмешалась политика. Яков успел окончить только 1-й курс университета и проработал в компании чуть меньше года.
«До 9 августа 2020 г. я не интересовался политикой. Но на этих выборах у всех было ощущение, что произойдет что-то знаменательное, появится возможность что-то изменить. Поэтому я, вся моя семья и все мои друзья проголосовали за Светлану Тихановскую».
Яков вспоминает, что 9 августа он, родители и друзья пришли на избирательный участок с белыми ленточками на руках — символом несогласных с режимом Лукашенко. «На избирательном участке практически все, кого я видел, были с белыми ленточками, и тогда для меня стало понятно, как много людей против диктатуры Лукашенко».
Вечером 9 августа Яков был у друга за городом, вместе они возвращались в Минск ближе к полуночи. Интернета в Республике не было, и они не знали, что происходит в городе. «Когда на короткое время Интернет появился, я успел прочесть, что в центре города, возле стелы «Минск — город герой», у станции метро Немига, происходят столкновения и есть пострадавшие». Приехав домой, Яков позвонил коллеге по работе и вместе они поехали в город. «Мы ездили до 2 часов ночи, видели силовиков, протестующих, и город после протестов, который представлял ужасное зрелище — разбитые автобусные остановки, перевернутые мусорные баки. Одно дело, когда ты видишь это на экране телефона, а другое дело — вживую, и слышишь выстрелы и взрывы. Это страшно». Домой вернулись под большим впечатлением.
На следующий день, 10 августа, Яков не выходил из дома, обстановка в Минске была опасной для жизни, силовиками был застрелен Александр Тарайковский — первая жертва протестов.
11 августа Яков и его брат решили поддержать протестующих. После работы выехали втроем, еще с коллегой по работе, на микроавтобусе с большим бело-красно-белым флагом Беларуси. «Мы проехали по всем местам, где ранее проходили протесты, но в центре и на площади Бангалор было пусто. Трудно было понять, как люди организовываются, ведь Интернет не работал».
Уже подъезжая к дому, у школы, они увидели активистов, собирающих подписи несогласных с результатами выборов на данном избирательном участке. Оказалось, что это их родственники и знакомые. До 22 часов оставались с ними. В это время стали слышны выстрелы и взрывы со стороны ближайшего метро Каменная горка. «Мы поехали туда, чтобы посмотреть, и если надо помочь протестующим».
В районе Каменной горки были огромные пробки машин и много людей. Близлежащие станции метро были закрыты, наземный транспорт не работал, обстановка была тревожная. «Это не передать никакими словами, когда ты воочию видишь огромную толпу людей, и как шесть омоновцев набрасываются на одного человека и начинают его избивать до смерти».
На повороте на кольцевую дорогу протестующие строили баррикады из скамеек. Проехав баррикады, Яков притормозил напротив Торгового центра, увидев знакомых. «В водительское зеркало я увидел, что слева нас подрезал тонированный микроавтобус. Из него выбежало шесть человек в форме с оружием. Они что-то кричали и дубинками били стекла нашей машины. Я был в шоке, не понимал причину такой агрессии. В лицо мне летели стекла и я повинуясь защитному рефлексу, повернулся, чтобы спрятаться в салоне автомобиля. В этот момент меня пронзила острая боль в спине. Наверно, это был удар дубинкой — успел подумать я».
Всех троих вытащили из машины, положили на землю и продолжали избивать на земле. «Они спрашивали, есть ли оружие или что-то запрещенное в машине, затем обыскали машину. Потом нас подняли и повели в тонированный микроавтобус. Я потрогал спину — рука была полностью в крови. Нас кинули в микроавтобус, мы лежали на полу, голова вниз, руки на затылке. Они садились на нас, ставили ноги на нас, били, и задавали вопросы: «Каких перемен вы хотите? Что не устраивает в стране, в которой живете? Какого цвета ваш флаг? Кто ваш президент?» Ответы были понятны, ведь было очень страшно». Они проверили личный телефон, но, Яков заранее удалил все, что было опасно, и телефон вернули.
Через три минуты в микроавтобус бросили еще троих людей. «Один не хотел лезть, его подняли и закинули. Начался допрос этих людей. Один молодой человек не хотел показывать свой телефон, за что его сильно ударили по спине. Я начал терять сознание, мне было тяжело дышать, и попросился на воздух. Брат мне помог выбраться из машины. В микроавтобусе среди задержанных оказался врач-хирург, ему разрешили меня осмотреть. Он положил меня на землю, осмотрел, и сказал, что у меня огнестрельное ранение и нужно вызывать скорую».
В это время у микроавтобуса остановилась частная машина, как оказалось, это были врачи-волонтеры, которые курсировали возле Каменной горки, и помогали раненным. Именно они оказали первую помощь — перевязали рану, поставили две капельницы, вызвали скорую. «Все это время вокруг меня толпилось много людей — врачи, брат, испуганные омоновцы. Мелькнула мысль, что глупо будет умереть на руках у брата». Скорая помощь приехала через 10-15 минут и Якова отвезли в больницу №10 г. Минска. Брата и коллегу загрузили в автозак.
Был примерно 1 час ночи. «Сознание я не потерял и помню весь путь. Врачи в скорой помощи обсуждали беспредел в стране и говорили, что скоро сами пойдут бороться с ОМОНом». В результате срочно проведенной операции, у Якова из левого легкого извлекли одну пулю и пластмассовый пыж. Пулей было сломано 8-е ребро.
Яков пришел в себя в реанимации в 4 утра. Попросил медсестру позвонить. Набрал телефон коллеги по работе, и на удивление она ответила на ночной звонок с незнакомого номера. Оказалось, что врач-волонтер, оказывающий первую помощь, позвонил отцу Якова. Родители в тот момент находились на даче в 150 км от Минска. Они приехали, когда Яков находился в реанимации.
На следующий день Якова перевели в обычное отделение. «Я начал читать новости, и даже увидел в Telegram-канале видеозапись нашего задержания. Выглядело это страшно. Меня охватила паника — где брат, и что с ним».
Яков нашел брата в списках задержанных, его выпустили на пятые сутки из Окрестино. «По поводу содержания в Окрестино, брат рассказал, что там был настоящий ад и сплошные пытки».
Огнестрельная рана заживала плохо, Яков провел в больнице три недели и перед выпиской его направили на компьютерную томографию. Казалось, что скоро можно будет вернуться к нормальной жизни, но компьютерная томография показала: «В левом легком найдено инородное тело размером 12 мм». Это была вторая пуля 12 калибра без металлического сердечника. Из-за того, что она была резиновая, ее не видели на рентгене. «Хирург, которая делала первую операцию, не была уверенна в успехе второй операции, она боялась осложнений из-за того, что пуля находится близко к сердцу и удалять ее надо с частью легкого. Из военного госпиталя пришел письменный ответ, что пулю можно оставить. Перспективы были плохие — никаких активных движений и перелетов на самолете. Меня это не устраивало».
Через три дня отец нашел в Интернете информацию, что Чехия предлагает помощь пострадавшим. Вторую операцию Якову сделали в г. Градец-Кралове. «Сохранилась только одна пуля, которую достали в Чехии. Те две пули забрал следственный комитет, который меня навещал два раза в больнице».
Первый раз сотрудники следственного комитета пришли в больницу к Якову на следующий день после операции. Он не отвечал на их вопросы, ссылаясь на сильную боль. Тогда они изъяли прострелянную футболку, как вещественное доказательство. «Они утверждали, что я потерпевший по факту огнестрельного ранения, и пришли расследовать, что случилось. Не верил им и был осторожен». Через пару дней пришли второй раз. В присутствии своего адвоката Яков подробно рассказал, что произошло. Затем была судебно-медицинская экспертиза, результат которой не известен. Были и другие попытки его допросить — но он уже был в Чехии.
«Чехия спасла мне жизнь. После того, как достали пулю, можно сказать, что жизнь наладилась. Но это не совсем так. У меня была хорошая работа, университет, много знакомых и друзей. Вернуться домой я смогу лишь тогда, когда Лукашенко уйдет — через год, два, или пять лет, этого никто не знает».
История заставила с иронией вспомнить выражение русского полководца А. В. Суворова «Пуля дура, штык молодец!». То, что не сделала пуля, может сделать дубинка омоновца и даже вынужденная эмиграция.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Rozvoj historické paměti Běloruska
Witness story in project Rozvoj historické paměti Běloruska (Marina Dobuševa)