Eva Borková

* 1938

  • „V naší vilce sklep nebyl, tak jsme se šli schovat do sklepa k sousedům. Bylo tam víc maminek s dětmi i tatínci. Ještě ten den pozdě odpoledne vtrhli do sklepa němečtí vojáci a s úsečnými povely nás všechny donutili úkryt opustit. Za řevu ‚los!‘ a ‚schnell!‘ nás všechny postavili ke zdi toho domečku. Náš tatínek naštěstí chvíli předtím ze sklepa odešel, ale ostatní tatínky odvedli pryč, do Kunratického lesa. Nade mnou stáli mladí vojáčci s puškami, proti nám a nad nimi v měkkém odpoledním slunci kvetly bíle jabloně. Vojáci nás nakonec seřadili a odvedli nás k početné skupině civilistů ke Kunratickému lesu. Tam jsme zůstali až do půlnoci, kdy celou skupinu vojáci propustili. Vyšli jsme z lesa směrem k Chodovu a najednou po nás začala z lesa střelba. Občas bylo jasně slyšet, jak lidé po zásahu padli k zemi. Maminka se nad námi skláněla a kryla nás vlastním tělem, až jsme došli na kraj Chodova.“

  • „Došli jsme na kraj Chodova. Tam pořád po hlavní silnici proudila německá vojenská auta, že jsme ani nemohli přejít ulici. Bezradně jsme tam stáli, ale ujal se nás český strážník s vlčákem a odvedl nás do nedaleké vilky, kde mě s bratrem ve sklepě strčili pod peřinu k místním dětem, a ten český policajt si sedl na schody a vedle něj oddaně seděl jeho pes a on toho vlčáka hladil, a vtom jsem usnula. Ráno nás maminka vzbudila, že je mír a konec války, a já jsem vyšla na ulici a tam ležel ten strážník, co se nás ujal, mrtvý a před ním pár metrů ležel zastřelený i jeho vlčák. Bylo to hrozné. Maminka plakala, já jsem plakala. Pak jsme šli domů, kde jsme se přivítali s tatínkem. Potom přijeli Rusové a lidé se sbíhali k sokolovně, tak jsem za nimi utekla. Rusové tam hráli na harmoniku a rozhazovali cukr a čokoládu a pak si pro mě přišli rodiče a hrozně mi vynadali, že nesmím teď nikam sama chodit.“

  • „Pak nastal problém, když se vše začalo utahovat [období normalizace v roce 1974] a ze strany sociální péče na popud ÚV KSČ nastal nad námi dohled, jestli děti správně vychováváme v duchu socialistické morálky. Začali kontrolovat, aby žádná matka [pěstounka] nevodila děti do kostela. Ty to samozřejmě nedodržely a přišlo udání a problémy. Neštěstí to nikdy nedošlo tak daleko, jak hrozili, že vesničku zavřou a děti nám seberou. Pan profesor Matějček nás utěšoval, že doba je taková a že máme být opatrné, aby nedošlo ke zrušení dětských vesniček. Já jsem se snažila jaksi nevyčnívat. Často jsme ale byly s dětmi u babičky a dědečka, u mých rodičů na venkově na Moravě, tak tam jsem s dětmi kostel navštěvovala. Vedení vesničky nám kladlo na srdce, že situace je vážná a aparát hledá způsob, jak vesničky zlikvidovat. Dokonce chodily sociální pracovnice do škol a nutily děti z SOS vesniček, aby jim ukazovaly svačiny.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karlovy Vary, 30.11.2017

    (audio)
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mám pocit, že jsem nepromarnila život

E.B. v první třídě r. 1946
E.B. v první třídě r. 1946
zdroj: Pamět národa - Archiv

Eva Borková se narodila 4. prosince 1938 v Praze do české evangelické rodiny. Dětství prožila v Chodově u Prahy, kde zažila na jaře 1945 krvavé události spojené s Květnovým povstáním a boji s ustupujícími Němci. V roce 1948 se rodina přestěhovala do pražských Letňan. Rodiče se ji snažili vychovávat v křesťanském duchu a pravidelně docházeli do kostela na nedělní mše. To samozřejmě po roce 1950 neušlo pozornosti a na rodinu byl vyvíjen stále větší nátlak. Proto když se uvolnila maminčina rodná chalupa, tak se rodiče rozhodli Prahu opustit a přestěhovat se do klidu vzdáleného vsetínského venkova, do vesničky jménem Růžďka. Po maturitě se Eva Borková přistěhovala za rodiči a začala pracovat v kultuře v osvětovém domě ve Vsetíně. O prázdninách jezdila jako pomocná síla na pionýrské tábory. To formovalo její pozdější profesi. Stala se jednou z prvních profesionálních pěstounek a svůj život spojila s výchovou a péčí o děti bez rodiny v SOS dětské vesničce v Karlových Varech. V SOS dětské vesničce v Karlových Varech prožila tíživé období normalizace, kdy byla vesnička převedena do pravomoci státu a několikrát se rozhodovalo o její likvidaci. Za třicet let se v SOS dětské vesničce starala o devatenáct dětí. Za svou práci byla v roce 1999 vyznamenána Medailí Za zásluhy II. stupně. Eva Borková žije v Karlových Varech.