Eva Borková

„Došli jsme na kraj Chodova. Tam pořád po hlavní silnici proudila německá vojenská auta, že jsme ani nemohli přejít ulici. Bezradně jsme tam stáli, ale ujal se nás český strážník s vlčákem a odvedl nás do nedaleké vilky, kde mě s bratrem ve sklepě strčili pod peřinu k místním dětem, a ten český policajt si sedl na schody a vedle něj oddaně seděl jeho pes a on toho vlčáka hladil, a vtom jsem usnula. Ráno nás maminka vzbudila, že je mír a konec války, a já jsem vyšla na ulici a tam ležel ten strážník, co se nás ujal, mrtvý a před ním pár metrů ležel zastřelený i jeho vlčák. Bylo to hrozné. Maminka plakala, já jsem plakala. Pak jsme šli domů, kde jsme se přivítali s tatínkem. Potom přijeli Rusové a lidé se sbíhali k sokolovně, tak jsem za nimi utekla. Rusové tam hráli na harmoniku a rozhazovali cukr a čokoládu a pak si pro mě přišli rodiče a hrozně mi vynadali, že nesmím teď nikam sama chodit.“

„Pak nastal problém, když se vše začalo utahovat [období normalizace v roce 1974] a ze strany sociální péče na popud ÚV KSČ nastal nad námi dohled, jestli děti správně vychováváme v duchu socialistické morálky. Začali kontrolovat, aby žádná matka [pěstounka] nevodila děti do kostela. Ty to samozřejmě nedodržely a přišlo udání a problémy. Neštěstí to nikdy nedošlo tak daleko, jak hrozili, že vesničku zavřou a děti nám seberou. Pan profesor Matějček nás utěšoval, že doba je taková a že máme být opatrné, aby nedošlo ke zrušení dětských vesniček. Já jsem se snažila jaksi nevyčnívat. Často jsme ale byly s dětmi u babičky a dědečka, u mých rodičů na venkově na Moravě, tak tam jsem s dětmi kostel navštěvovala. Vedení vesničky nám kladlo na srdce, že situace je vážná a aparát hledá způsob, jak vesničky zlikvidovat. Dokonce chodily sociální pracovnice do škol a nutily děti z SOS vesniček, aby jim ukazovaly svačiny.“