Josef Cihelník

„Za nesplnění dodávek, i když jsme byli členy JZD, jsme byli odsouzeni. Jednalo se o malé množství pšenice – asi 5 metráků – z několikanásobného plnění dodávek. Dalším oblíbeným kouskem mocných byl předpis nesplnitelných dodávek. Určili osobní plochy, zařadili plodiny náročné na ruční práci. Samozřejmě, že jsme nedokázali plnit plán. Ohrozili jsme tím výživu pracujících. Lidovým soudem v Mladé Boleslavi jsme byli odsouzeni každý k šesti měsícům odnětí svobody. Chtěl jsem celý trest vzít na sebe, ale nebylo mi to dovoleno.“

„A tak to pokračovalo a nějak jsme to zvládali až do roku 1952. To už nás začali zvát k soudu za neplnění dodávek, ale ty dodávky jsme nemohli plnit z jednoduchých důvodů. Nejdříve nám bylo vyvlastněno… říkám ‚vyvlastněno‘, ale byl na to doklad – vykoupeno – devět strojů. Kompletní mláticí souprava, traktor s nářadím a třeba i šrotovník, takže když jsme chtěli šrotovat, museli jsme si dojet do mlýna. Všechno se ztěžovalo. Byli jsme jenom tři, a tak někteří příbuzní a známí, i cizí lidé, k nám jezdili pracovat za potraviny, protože v té nové republice bylo stále málo potravin. Za práci jsme museli platit mlékem, moukou a různými jinými produkty. Nemohli jsme tedy plnit dodávky a za to byly postihy. Nakonec to dopadlo tak, že v roce 1952 na podzim se lidé dohodli, nebo nevím, jak se to stalo, ale všichni vstoupili do jednotného zemědělského družstva – i ti drobní zemědělci, kteří to zvládali. Mně bylo v roce 1948 patnáct let, v roce 1952 už tedy víc, ale jelikož jsem se stal po otcově smrti spolumajitelem, tak jsem byl nazván, bez vlastní zásluhy, jako venkovský ‚boháč‘.“