Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Henry Couto Guzmán (* 1978)

• Narodil se v roce 1978 v Guantánamu, Kubánská republika

• Je zpravodajem lidských práv a nezávislým novinářem na Kubě

• V roce 2012 vstoupil do organizace „Kubánské hnutí mladých pro demokracii“ [Movimiento Cubano de Jóvenes por la Democracia]

• V roce 2013 začal spolupracovat na projektu „Kolibřík“ [Colibrí], s cílem monitorovat porušování lidských práv daných Ústavou Kubánské republiky

• V roce 2013 se připojil k „Vlastenecké unii Kuby“ [Unión Patriótica de Cuba] kvůli jejímu zaměření na aktivismus v terénu

• Po svém prvním zadržení v roce 2012 byl nespočetněkrát vyslýchán, zadržen, unášen, zatčen a objektem výhružek ze strany kubánského režimu

• Má jednoho syna a žije v Guantánamu

„My zpravodajové usilujeme o ochranu lidských práv, těch 30 lidských práv, které má každý jedinec. Budu je chránit den co den, neúnavně bez odpočinku až do chvíle, kdy dosáhneme vítězství,“ popisuje Henry Couto Guzmán své odhodlání v boji proti komunistickému režimu na Kubě. Síla v jeho hlase nenechá nikoho na pochybách, proč se řadí mezi nejdůležitější obránce lidských práv na Kubě.

Medaile pro kubánské matky

Henry Couto Guzmán se narodil 6. září v Guantánamu na Kubě. Vyrůstal v okrajové čtvrti nazývané „El Caribe“, protože se do ní stěhovalo mnoho Haiťanů a Jamajčanů. Henry s radostí vzpomíná, jak hrál s kamarády fotbal, jak jako záškoláci sbírali manga u silnice anebo jak denně plavali v moři. O svém dospívání v 90. letech se ale už zmiňuje s hořkostí: „Výplata nestačila skoro na nic. Jednalo se o období transformace po pádu Sovětského svazu, země se ocitla v červených číslech.[1]“ Henry každý den pomáhal své matce tlačit na černý trh vozík s mlékem a smaženými pochoutkami, které ona sama připravovala. „Matkám, které měly děti v tomto období [počátek 90. let], by měla být udělena medaile, bylo to obtížné,“ komentuje Henry vážným hlasem. Henry se vyučil mechanikem a zedníkem. „Pro mladého jedince neexistovala žádná vize budoucnosti,“ dodává k popisu komplikované dekády. Ve svých 24 letech, tedy v roce 2002, se stal otcem a všechny jeho aktivity směřovaly k ekonomickému zajištění rodiny.

Seznámení s lidskými právy

Když jeho tchán, člen opoziční Dělnicko-rolnické strany [Partido Obrero Campesino], začal Henrymu vyprávět o lidských právech, nevěnoval mu ještě patřičnou pozornost. Tématu lidských práv se začal věnovat, až když ho v roce 2012 přivedl kolega z mládí do sídla organizace „Kubánské hnutí mladých pro demokracii“[2] [Movimiento Cubano de Jóvenes por la Democracia]. Po několika setkáních se Henry rozhodl bránit základní lidská práva. Na Henryho silně zapůsobil jeho první protest proti podmínkám ve veřejném zdravotnictví s plakátem v ruce. Překvapilo ho, když Státní bezpečnost přijela k protestu za méně než 15 minut a okamžitě jej odvedla na výslech, jen kvůli postávání na rohu ulice. Netrvalo dlouho a Henry se rozhodl podílet na obraně lidských práv a začal spolupracovat na projektu „Kolibřík“ [Colibrí], zaměřenému na oznamování porušování lidských práv a jejich zveřejňování na internetu. Následně Henry vstoupil do „Vlastenecké unie Kuby“[3] [Unión Patriótica de Cuba] kvůli její orientaci na pouliční aktivismus. „Aby si společnost uvědomila svá práva, je potřeba mnoho rozhovorů a rozprav, nejprve je ale potřeba vše vysvětlit lidem,“ vysvětluje důležitost tohoto přístupu Henry.

Aktivismus v ulicích

Henry byl vždy zarputilý ve svých aktivitách a dokázal nalézt skvělý způsob, jak začít nezávislou konverzaci s cílem šířit povědomí o lidských právech mezi kubánským lidem – přes sport: „Zjistil jsem, jak propojit téma socioekonomických problémů s diskusí o sportu.“ Henryho strategie využívá situace, kdy nějaký sportovec emigruje ze země. Henry se pak vydá například do parku a začne se bavit s lidmi o důvodech, proč ta či ona osoba odjela ze země. Vždy rozhovor doplní vysvětlováním základních lidských práv a každému zdůrazňuje: „Můžeš být nejlepším nadhazovačem Kuby, ale pokud dostatečně neukážeš svou poddajnost vládě, jako bys nebyl nic. Využívat svůj vlastní lid je to nejdůležitější pro vládu této země.“ Brzy se lidé Henryho začali vyptávat, aby zjistili, co se děje ve světě nebo dokonce v jejich vlastní čtvrti. Aktivismus má ale i druhou tvář – nejméně populární součástí života aktivisty za lidská práva na Kubě jsou podle Henryho zadržení Státní bezpečností. Henry si jasně vybavuje útok policie v parku: „Přišli dva strážníci, jeden z nich mi dal ránu do krku a já upadl. Když jsem spadl, začal jsem se bránit, ale mlátili mě a táhli nějakých 50 metrů až k policejnímu autu. Celou dobu jsem dával hlasitě najevo, že porušují má lidská práva.“ Tento incident není jediným na osobu Henryho Couta – pravidelně se dějí až dodnes. Obsahově se pak zaměřují na výhružky smrtí či napadením profesionálními rváči, na možný únos při Henryho cestách mimo Guantánamo nebo domovní prohlídky s možností zabavení majetku.

Změna uvnitř společnosti

Jednou z nejdůležitějších činností, na kterou se Henry zaměřuje, jsou semináře pro veřejnost: „Musíme se zaměřit na změnu společnosti zevnitř.“ Pro Henryho je zpřístupnění vzdělání základem pro přeměnu kubánské společnosti. Jeho idoly jsou Martin Luther King a Nelson Mandela: „Oni se dokázali oprostit a změnili celou společnost. Když se ti podaří oprostit se, v jistém momentě chceš být jako oni. Já už jsem se vyprostil, ztratil jsem všechno. Mým snem je demokratizovat Kubu, aby byl mír a svoboda, aby se respektovala lidská práva.“ Pro Henryho je velmi důležité podporovat prosté obyvatele, a to nejlépe nejprve ve vlastní čtvrti: „To mě často štve. Existuje nespočet jedinců, které znají v zahraničí, ale neznají je v jejich vlastní čtvrti. Hlavně tam je ale musejí přeci znát.“ Podle Henryho jsou bojovníci za lidská práva tváří společnosti. „Co se děje jim, děje se vlastně všem,“ říká.

Skončit se zavádějícími zprávami

Aby mohl Henry bojovat za lidská práva intenzivněji a zveřejňovat jejich porušování, přiučil se žurnalistice. Jeho cílem je publikovat vše, co kubánská vláda skrývá před svým lidem. To, co se nikdy nezmiňuje v televizi. Henry šíří realitu přes nahrávky, videa a fotografie: „Nevymýšlíme si historky, my jdeme přímo ke zdroji, navštěvujeme okrajové části Kuby, kde reálně existují problémy s čistou vodou, kde dochází k okrádání obyvatelstva přehnaně vysokými cenami, kde se zabíjí kvůli motorce,“ a s hněvem dodává „vláda Kubánské republiky už přes 60 let klame náš lid.“ Pro Henryho je také důležité zdůraznit, že novinařina na Kubě není pod vlivem Spojených států amerických ani Evropy. Kromě tématu porušování lidských práv se Henry zabývá otázkami společenské rovnoprávnosti, což popisuje slovy: „Pokud jsi na Kubě komunistou, žiješ jako elita, žiješ v takové bublině, že nemůžeš ani vědět, jak žijí běžní lidé. Pokud jsi komunista, prostě nemáš stejná práva!“ Další oblastí, o které se veřejně také moc nemluví, jsou podle Henryho regionální rozdíly na Kubě: „Proč dětem v Havaně přiděluje systém 20 kompotů měsíčně, na rozdíl od dětí v Guantánamu, kterým je určeno jenom osm kompotů na měsíc? Proč existují tyto rozdíly, když je Kuba nejspravedlivější zemí na světě?“ Nadále ale věří, že dokáže zastavit šíření zavádějících a mylných zpráv tím, že bude veřejně upozorňovat na to, co se na Kubě doopravdy děje.

Diktatura už nikdy více

Ačkoliv Henry žije se svou rodinou v Guantánamu pod neustálými výhružkami ze strany režimu, nepřestává následovat své sny. Rád by se více vzdělával, aby mohl předávat znalosti kubánskému obyvatelstvu. Jeho cílem je právě vyšší vzdělanost společnosti na Kubě. Dále, aby ho lidé vnímali jako svého mluvčího, protože dodnes spousta lidí ze strachu nechce vystoupit proti komunistickému režimu. Jak sám Henry zmiňuje, dodává lidem sílu, jistotu a udává směr jejich činům: „Jsem hrdý na to, čím jsem se stal, kým jsem a na to, co dělám každičký den. Je důležité hledat způsoby a konat více každý den.“ Henry je přesvědčen, že jednoho dne dojde ke změně díky zpravodajům lidských práv. „Už nyní lze vidět na Kubě o trochu více svobody. Bráníme svobodu, protože to je to spravedlivé,“ vnímá už dnes určité změny na Kubě. „Budu bránit lidská práva den co den, neúnavně až do chvíle, kdy dosáhneme vítězství. To je oč usilujeme, o demokratizaci Kuby, o život v harmonii a míru. A aby na Kubě nebyla nikdy více potřeba žádné diktatury,“ popisuje velmi jasně svou vizi budoucnosti.

 

[1] Období počátku 90. let na Kubě se také nazýváno „Speciálním obdobím“ [Período especial]. Více informací ve španělském jazyce zde: https://www.politicaexterior.com/articulos/politica-exterior/cuba-la-peor-crisis-desde-los-anos-noventa/

[2] Více informací o Kubánském hnutí mladých pro demokracii: https://www.radiotelevisionmarti.com/a/cuba-actividades-movimiento-cubano-jovenes-por-la-democracia/32131.html

[3] Více informací o aktivním hnutí Vlastenecká unie Kuby: https://www.unpacu.org/acerca-de/sobre-unpacu/