František Čvančara

* 1936

  • „Dál jsme tomu celkem nevěnovali pozornost a až asi za tři měsíce u nás byla přednáška o špionech a jak máme dávat velký pozor, a zároveň nás upozornili, že je tady pár lidí, na které si budeme dávat pozor. Já jsem si trošku říkal, co by to mělo být, ale nebyl jsem si vědom, že by se to týkalo zrovna mě. No, jenomže potom jsem měl mít dovolenku, což se na vojně dělávalo jednou za rok, a manželka – to už jsem byl měsíc ženatý – zakoupila pobyt ve stanovém táboře. Já jsem si říkal, že když tam půjdu jako voják, tak to bude divné, mezi civilisty, ale no nic. Nemusel jsem mít obavy, ono to nakonec dopadlo všechno jinak. Protože když už jsem měl v pondělí jet na tu dovolenou, tak jsem si myslel, že v sobotu dostanu propustku a prodloužím si to ještě o víkend, ale oni řekli, že propustky se nedávají, a skutečně mi v pondělí oznámil velitel, že jsem vybrán, že budu zastupovat divizi na nějaké spojařské soutěži. Já jsem se snažil mu vysvětlit, že to může vzít třeba někdo jiný, on se nenechal oblomit a pak nás poslali – ještě s jedním jsem jel, to byl telefonista – do ruzyňských kasáren, tam se mělo to velké cvičení konat. Ale první tři dny se nekonalo nic, až už jsem začínal být z toho… no prostě myslel jsem si, že se podívám načerno domů, ale dobře, že jsem to neudělal, protože to by bylo ještě horší. A potom si nás zavolal velitel té divize do kanceláře a řekl mi: ,Vy se vraťte ke svému útvaru, protože se cvičení z padesáti procent ruší.‘ Já jsem byl samozřejmě rád, a on povídá: ,No moment, teď zrovna jeden kapitán jede do Karlína, on vás vezme.‘ Tak jsme šli ven a tam byl kapitán od letectva, zrovna nasedal do gazíka a on mu říká: ,Soudruhu kapitáne, nevzal byste tady soudruha vojína do Karlína?‘ A on povídá: ,Samozřejmě, hoď si to dozadu,‘ – já měl s sebou plnou polní a divil jsem se, že je tak hodný ten kapitán. A už jsme vyjížděli směrem k ruzyňské věznici. Věděl jsem, že to je věznice, taková vysoká věž. A tak mu povídám, že když to cvičení z padesáti procent končí, tak přece jenom pojedu na dovolenou. A on povídá: ,Bestie,‘ ačkoli věděl, co mne čeká, tak povídá: ,No tak to máš dobrý, teďko pojedeš na dovolenou…‘ A já mu povídám: ,Támhle je věznice, že jo?‘ On říká: ,Kde?‘ A já říkám: ,No, támhle.‘ A ukazuju na tu věž. A on povídá: ,Ne, tam jsou teď esenbáci, my tam teď jedeme vyzvednout vysílačku – lambdu – znáte lambdu?‘ Já říkám: ,Znám.‘ - ,Tak mně s ní pomůžete.‘ A tak jsme vjeli přímo do ruzyňské věznice, aniž bych tušil nějakou zradu, a pak jsme šli do takové předsíně a tam už byli uniformovaní, jenže já myslel, že jsou to esenbáci, ne jako bachaři. A ten hodný kapitán mi povídá: ,Posaďte se, já hned přijdu.‘ A teď ke mně přišel takovej vysokej chlápek, brejlatej a povídá: ,Jste František Čvančara?‘“

  • „Problém byl potom ten, že ta Pragovka byla náborový podnik, takže bylo takřka vyloučené se odtamtud dostat. Kupříkladu jsem měl jednou možnost jít opravovat filmové kamery, což by mne daleko více bavilo, ale prostě mne nepustili. Jediný způsob, jak se z té Pragovky dostat, bylo dát se napřed na brigádu na rok do dolů, to se mi přece jenom nechtělo, protože tam přeci zase nebyla okna. [KK: Vylepšil byste si kádrový profil, ten byl důležitý…] No jo, až asi v roce – kdy to bylo – šedesát čtyři nebo šedesát pět vyšel zákon, že můžete rozvázat pracovní poměr, ale musíte jim dát roční výpověď. Což jsem udělal, ale v tu dobu už zase ta práce s kamerou už neexistovala, takže pak jsem dělal rolety.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha - Vancouver (přes skype), 20.06.2012

    (audio)
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Pane papoušku, kolik tu máte mezi chovanci straníků?

František 1954
František 1954
zdroj: Archív bratra pamětníka

  František Čvančara se narodil 19. prosince 1936 v Praze na Žižkově. Jeho otec František, otcův bratr Ferdinand a otcova žena Terezie vlastnili půjčovnu filmů, několik biografů - hlavně mimopražských, v licenci Sokola, a archivy filmů, plakátů a fotografií. V době okupace Němci zabavili kina licencovaná Sokolem a půjčovnu. Po převratu r. 1948 zabrali komunisté zbytek. Nejpřijatelnější zaměstnání, které směl František Čvančara se svým „kádrovým profilem“ zastávat, byla práce soustružníka v Pragovce. Vojenskou základní službu nastoupil v roce 1956, sloužil s později známým hercem Pavlem Landovským. Se služebním magnetofonem natočil fiktivní reportáž ze zoologické zahrady, proloženou několika politickými vtipy. Za „narušení bojeschopnosti armády“ byl odsouzen na 22 měsíců. V „nápravném zařízení“ - uranovém dole v Příbrami se setkal s agentem chodcem Miroslavem Dvořáčkem (tzv. kauza Kundera). Po odpykání zkráceného trestu se vrátil do Pragovky. V roce 1963 se mu narodil syn, v roce 1968 emigroval se synem a ženou v sedmém měsíci těhotenství do Kanady. Zažil krušné začátky v cizí zemi, ale jako člověk po rodičích činorodý a pracovitý se uchytil. Do staré vlasti přijíždí po listopadu 1989 téměř každý rok.