František Čvančara (* 1936)

František Čvančara

„Pane papoušku, kolik tu máte mezi chovanci straníků?“

Dětství

František Čvančara se narodil dne 19. prosince 1936 v Praze na Žižkově, který byl tehdy čtvrtí lidu převážně prostého až nemajetného. Jeho otec František, otcův bratr Ferdinand a otcova žena Terezie vlastnili půjčovnu filmů, několik biografů – hlavně mimopražských, v licenci Sokola, a archivy filmů, plakátů a fotografií. Za války došli Němci k názoru, že spojení kin se Sokolem je říši nebezpečné, neboť sám Sokol je organizace novému pořádku nepřátelská. Půjčovnu zabavili a v průběhu války z kin ponechali jen tři. Po válce ovšem komunisté otci zabrali zbytek. Určitou „milostí“ bylo to, že ho v jeho nejnovějším kině, na Kačerově, dočasně ponechali ředitelem. Ne však nadlouho. Členové místní komunistické organizace si pronajali sál kina k nějaké akci, přičemž při přehrání sovětské hymny nebyli spokojeni s kvalitou reprodukce. A tak degradovali Františka Čvančaru staršího na prostého promítače. Zmaření celoživotního díla otce těžce poznamenalo. Nějaký čas pracoval v různých kinech, pak ale nemohl zůstat v oboru ani na nízké pozici a pracoval jako montér. Zemřel roku 1962. Nesmírně činorodý člověk, který neunesl zničení toho, co vybudoval.

 

Zaměstnání

Po ukončení školy dostal František Čvančara mladší možnost volby ze tří profesí: horník, razič tunelů a soustružník. Z těchto povolání se mu zdála nejpřijatelnější práce soustružníka. U podzemních pracovišť by mu nejvíc chyběla okna – to by zřejmě silně nevyhovovalo svobodomyslné nátuře Františka Čvančary. A tak nastoupil do továrny Praga, kde se vyučil soustružníkem, a posléze v této profesi pracoval.

„… Problém byl potom ten, že ta Pragovka byla náborový podnik, takže bylo takřka vyloučené se odtamtud dostat. Kupříkladu jsem měl jednou možnost jít opravovat filmové kamery, což by mne daleko více bavilo, ale prostě mne nepustili. Jediný způsob, jak se z té Pragovky dostat, bylo dát se napřed na brigádu na rok do dolů, to se mi přece jenom nechtělo, protože tam přeci zase nebyla okna. [KK: Vylepšil byste si kádrový profil, ten byl důležitý…] No jo, až asi v roce – kdy to bylo – šedesát čtyři nebo šedesát pět vyšel zákon, že můžete rozvázat pracovní poměr, ale musíte jim dát roční výpověď. Což jsem udělal, ale v tu dobu už zase ta práce s kamerou už neexistovala, takže pak jsem dělal rolety. [Pozn. KK: během tak dlouhé výpovědi samozřejmě bylo ono pracovní místo dávno obsazeno.]“

 

Vojenská služba

V průběhu zaměstnání v Pragovce byl František Čvančara v roce 1956 odveden na vojnu k radiotelegrafistům. Tam zažil osudovou příhodu, ze které by pánové Škvorecký či Švandrlík možná vytěžili humornou vojensky absurdní povídku. Skutečný příběh však napsali státní žalobci, prokurátoři a soudci, kteří rozhodně nežertovali.

Posádka, ve které sloužil, nafasovala v roce 1958 technický zázrak – magnetofon. Ten byl svěřen příslušníkům elektrotechnických odborností – takže jako radiotelegrafista měl možnost s ním pracovat. K jeho chvále budiž řečeno, že jej využil ke kulturnímu povznesení spolubojovníků. Vymyslel, že vyrobí jakoby rozhlasovou relaci, ve které padlo pár vtipů. Na jejich úroveň se dívá s odstupem času kriticky, nebyly prý excelentní, ale celkem nevinné. Kamenem úrazu však byla legrácka s reportáží v imaginární zoologické zahradě, kde se reportér ptal papouška na procento straníků mezi chovanci. Spolubojovníci to přijali vděčně, ne tak „načálstvo“. To neprojevilo velké pochopení, ale jinak se (zdánlivě) nic zvláštního nedělo.

 

Zatčení

„Dál jsme tomu celkem nevěnovali pozornost a až asi za tři měsíce u nás byla přednáška o špionech a jak máme dávat velký pozor, a zároveň nás upozornili, že je tady pár lidí, na které si budeme dávat pozor. Já jsem si trošku říkal, co by to mělo být, ale nebyl jsem si vědom, že by se to týkalo zrovna mě. No, jenomže potom jsem měl mít dovolenku, což se na vojně dělávalo jednou za rok, a manželka – to už jsem byl měsíc ženatý – zakoupila pobyt ve stanovém táboře. Já jsem si říkal, že když tam půjdu jako voják, tak to bude divné, mezi civilisty, ale no nic. Nemusel jsem mít obavy, ono to nakonec dopadlo všechno jinak. Protože když už jsem měl v pondělí jet na tu dovolenou, tak jsem si myslel, že v sobotu dostanu propustku a prodloužím si to ještě o víkend, ale oni řekli, že propustky se nedávají, a skutečně mi v pondělí oznámil velitel, že jsem vybrán, že budu zastupovat divizi na nějaké spojařské soutěži. Já jsem se snažil mu vysvětlit, že to může vzít třeba někdo jiný, on se nenechal oblomit a pak nás poslali – ještě s jedním jsem jel, to byl telefonista – do ruzyňských kasáren, tam se mělo to velké cvičení konat. Ale první tři dny se nekonalo nic, až už jsem začínal být z toho… no prostě myslel jsem si, že se podívám načerno domů, ale dobře, že jsem to neudělal, protože to by bylo ještě horší. A potom si nás zavolal velitel té divize do kanceláře a řekl mi: ,Vy se vraťte ke svému útvaru, protože se cvičení z padesáti procent ruší.‘ Já jsem byl samozřejmě rád, a on povídá: ,No moment, teď zrovna jeden kapitán jede do Karlína, on vás vezme.‘ Tak jsme šli ven a tam byl kapitán od letectva, zrovna nasedal do gazíka a on mu říká: ,Soudruhu kapitáne, nevzal byste tady soudruha vojína do Karlína?‘ A on povídá: ,Samozřejmě, hoď si to dozadu,‘ – já měl s sebou plnou polní a divil jsem se, že je tak hodný ten kapitán. A už jsme vyjížděli směrem k ruzyňské věznici. Věděl jsem, že to je věznice, taková vysoká věž. A tak mu povídám, že když to cvičení z padesáti procent končí, tak přece jenom pojedu na dovolenou. A on povídá: ,Bestie,‘ ačkoli věděl, co mne čeká, tak povídá: ,No tak to máš dobrý, teďko pojedeš na dovolenou…‘ A já mu povídám: ,Támhle je věznice, že jo?‘ On říká: ,Kde?‘ A já říkám: ,No, támhle.‘ A ukazuju na tu věž. A on povídá: ,Ne, tam jsou teď esenbáci, my tam teď jedeme vyzvednout vysílačku – lambdu – znáte lambdu?‘ Já říkám: ,Znám.‘ - ,Tak mně s ní pomůžete.‘ A tak jsme vjeli přímo do ruzyňské věznice, aniž bych tušil nějakou zradu, a pak jsme šli do takové předsíně a tam už byli uniformovaní, jenže já myslel, že jsou to esenbáci, ne jako bachaři. A ten hodný kapitán mi povídá: ,Posaďte se, já hned přijdu.‘ A teď ke mně přišel takovej vysokej chlápek, brejlatej a povídá: ,Jste František Čvančara?‘“

Pak už jen zatýkací formule a prohlídka plné polní. Vojín Čvančara ji sledoval víceméně s pobavením, představoval si, jak se ukáže, že se jedná o omyl a on bude s omluvou propuštěn. Tohle přesvědčení si uchoval ještě v cele. Teprve rozhovor se spoluvězněm Šťovíčkem jeho vírou otřásl. Neduživý mládenec „vyfasoval“ deset let. Ale než se Fr. Čvančara dověděl za co, přišel výslech. Teprve tam mu sdělili obvinění: pobuřování proti republice a ohrožení bojového ducha armády.

Po návratu na celu si vyslechl příběh spoluvězně Šťovíčka, bývalého důstojníka. Jistá žena po něm chtěla pomoci s opravou vysílačky. To byla jasná indicie, že pracovala pro nepřítele, jak se prý ukázalo, pro Brity. Šťovíček se pokusil uprchnout do západního Německa, ale v Berlíně byl zadržen a dopraven zpět.

 

Soud

Vojenský prokurátor, to bylo slovo, které mrazivě působilo i na dosti otrlé vojáky ještě v následujících desetiletích. V padesátých letech, kdy byly v čerstvé paměti dlouhé seznamy popravených a odsouzených na doživotí, zněl ten název ještě daleko děsivěji. Rozhodující kvalifikací komunistického prokurátora té doby byla neochvějná věrnost komunistické straně a nesmiřitelná nenávist vůči třídnímu nepříteli. Takto vybaven rozpoznal žalobce neomylně, že vojín Čvančara „… na jaře 1958 v objektu vojenského útvaru 7424- Horní Počernice z ne­přátelství k lidově demokratickému státnímu zřízení zorganisoval a rozhodující měrou se podílel na magnetofonické nahrávce relací zaměřených svým obsahem proti Komunistické straně Československa, zesměšňujících budování socialismu na vesnici a další vymoženosti pracujícího lidu, sám pak tyto relace přehrával před příslušníky jednotky, tedy – z nepřátelství k lidově demokratickému řádu veřejně pobuřoval proti společenskému řádu a vymoženostem pracujícího lidu, tím spáchal trestný čin pobuřování proti republice podle § 81 odst. 1 písm. a/, tr.zákona.“ [citace obžaloby]

Jistě bylo přitěžující okolností, že u jeho „.jednotky byl přidělen pro výkon jistých služebních úkolů magnetofon. Někteří příslušníci jednotky uvedeného přístroje zneužívali i k záznamům nemajícím nic společného s výkonem služby. Jedním z příslušníků byl i voj. z. sl. Čvančara. Na jaře 1958 zorganisoval jmenovaný nahrávku tzv. relací a to jako parodii na relace čsl. rozhlasu. Čvančara vystupoval v roli rozhlasového re­portéra a tak dával t.zv .relacím nejen obsah, ale určoval i směr zachycených rozhovorů.“ [citace obžaloby]

Vyšetřování odhalilo ještě další „zločiny“, k nimž se vojín Čvančara přiznal: „Druhou nahrávku Čvančara uvedl jako reportáž ze zoologické zahrady, a i v tomto případě zaměřil rozhovory tak, aby jejich smysl vyzněl jako hrubé zesměšnění KSČ a našeho společenského zřízení. Zjištěný skutkový děj byl obžalovaným Čvančarou doznán a obsah nahrávek s jednotlivými hanlivými výroky byl vylíčen čtenými svědeckými výpověďmi Bíži, Danemarka, Hranáče, Káby, Koláře, Protivy a Vojíře. Uvedení svědkové jednoznačná potvrzují, že t.zv. „reportáže“, které Čvančara prováděl, byly svým obsahem zaměřeny proti našenu lidově demokratickému zřízení. To je potvrzeno zejména svědeckými výpověďmi svob. Hranáče a des. Protivy, s nimiž Čvančara jako reportér rozhovory prováděl. Oba shodně uvedli, že k závadným výrokům byli navedeni celkovým postupem obžalovaného, který formou dotazů a jejich rychlým sledem k závadnému charakteru rozhovorů přímo přispíval. Oba tito svědkové uvedli, že pro rychlost celé tzv. „reportáže“ si ani nestočili uvědomit, do jakého celkového rámce jejich odpovědi zapadají. Na podkladě výpovědí výše uvedených svědků je zřejmý i další znak skutkové podstaty trestného činu podle § 81 tr. zák, že totiž obžalovaný závadné nahrávky přehrával před různými příslušníky jednotky a že tudíž pobuřující relace šířil veřejně.“ [citace odůvodnění rozsudku]

Čtenář může být zklamán či znechucen nestatečným chováním vojáků, kteří svědčili proti svému kamarádovi. Je však třeba si uvědomit, že ti mládenci měli na vybranou ze dvou rolí: jako svědci, nebo spolupachatelé. A představíme-li si celkovou atmosféru té doby, na jedné straně komunistická propaganda ze všech tehdejších médií, na druhé straně zprávy o popravených a dlouhodobě vězněných, o „muklech“ dolujících uran, o zničených existencích, nemůžeme se příliš divit, že v nich zvítězil pud sebezáchovy.

 

 Vězení

Vojín Čvančara byl dopraven do vězení. Naštěstí se mu povedlo vyšetřovatele během výslechů přesvědčit, že inkriminovanou pobuřující a ducha armády podlamující relaci nenatočil z nenávisti k socialistickému zřízení, ale jenom z nepřátelství. To bylo hodnoceno podstatně mírněji – „pouhými“ dvaadvaceti měsíci. Manželka Věra se samozřejmě dlouho nedověděla, co se vůbec stalo. Když se nakonec dostala k jakémusi úřednímu zdroji, řekli jí, že manžel pracoval pro CIA, a doporučili jí, aby se nechala rozvést. Jeho trest prý vypadá na dobrých pětadvacet let. Manželka samozřejmě odmítla, a tak jejich manželství trvá dosud.

Vězení mělo podobu tábora u uranového dolu v Příbrami. Tam se František Čvančara setkal s řadou zajímavých lidí, mimo jiné s agentem chodcem Miroslavem Dvořáčkem, o němž některé zdroje tvrdí, že ho udal spisovatel Milan Kundera.* Fr. Čvančara na něj vzpomíná jako na dobrého kamaráda. Ale také jako na hráče na trumpetu ve vězeňském orchestru. Tam Fr. Čvančara hrál rovněž, na trombon a bicí. Po odpykání vězení a následném odchodu za hranice v roce 1968 Miroslav Dvořáček bydlel asi rok ve Vancouveru, pak se usadil ve Švédsku, kde v roce 2012 zemřel.

Naštěstí pro Fr. Čvančaru se tu a tam stávalo, že tresty udělené vojenskými soudy byly sice vyšší než rozsudky soudů civilních, ale zase býval jejich výkon krácen. Tak odsloužil „jen“ patnáct měsíců a byl propuštěn s podmínkou. I s vězeňskou prací měl relativně štěstí. Jako soustružník nefáral dolů, ale pracoval v dílně, kde se opravovalo důlní nářadí a zařízení. Do podzemí se také dostal, ale jen na krátkou dobu. Stačilo mu to k pochopení slabších povah, které pomyšlení na další mnohaletou práci v takovém prostředí dohnalo k sebevraždě.

 

Návrat z vězení

Po odpykání trestu se Fr. Čvančara vrátil do Pragovky – nuceně, jinou práci si vybrat nesměl. Tam pracoval do roku 1965, kdy se pokusil získat zajímavější zaměstnání – opraváře filmových kamer. To ovšem nevyšlo a musel vzít za vděk montážemi garážových rolet. V srpnu 1968, kdy došlo ke vpádu „spojeneckých“ vojsk do naší země, nečekal a spolu s těhotnou ženou a pětiletým synem Tomášem emigroval do Kanady.

Když se v ještě před listopadem 1989 podíval do Vídně, náhodně se tam setkal se starým „spolubojovníkem“ z vojenské základní služby Pavlem Landovským. Ten se již na vojně projevoval jako svérázná malebná postava. Vídeňské setkání pojal František Čvančara žertovně: „Na vojně byla hlavní bestie nějaký staršina Hrubý, to byl takovej syčák. On to byl chytrej člověk, vzdělanej, ale zákeřnej. A potom, když byl Landovský v exilu ve Vídni, to bylo v roce 1989, já jsem tehdy byl [také] ve Vídni a nějak jsem sehnal jeho adresu, tak jsem mu zavolal, schválně, a říkám mu: ,Landovský, tady je staršina Hrubý.‘ Chvíli bylo ticho a on povídá: ,Ten už musí bejt dávno mrtvej, ty vole!‘ A já říkám: ,To se mýlíte, Landovský, já jsem jenom o dva roky starší než vy!‘ Ale pak jsem mu řek: ,Tady je Čvančara…‘“

 

Život v Kanadě

Začátky v Kanadě nebyly lehké. Na změnu zaměstnání nebylo zprvu pomyšlení, a tak František Čvančara pracoval na soustruhu či jiných obráběcích strojích jako strojní zámečník. Jeden čas pracoval ve filmové laboratoři, což byla práce, ke které měl srdcem blízko. Zpracovával filmové materiály pro týdeníky, které se tehdy točily na šestnáctimilimetrový film. Jenže po dvou letech film ustoupil magnetickému videozáznamu a František Čvančara, jako jeden ze služebně nejmladších, byl propuštěn mezi prvními. Dcera Barbara získala dobré místo u Yellow Pages, ale syn Tomáš se zhlédl v rockové hudbě, což jeho spíše prakticky založený otec nevidí úplně rád.

Do staré vlasti jezdí po listopadu téměř každý rok. Z politického hlediska se mu nelíbí světonázor valné části českého obyvatelstva, zejména odklon od Spojených států amerických, které se už v dávné minulosti velice zasloužily o naši svobodu.

 

Autorem nahrávky a příběhu pamětníka je Karel Kužel.

 

 

 

* (Odkaz: http://zpravy.idnes.cz/zemrel-miroslav-dvoracek-muz-ktereho-pry-udal-milan-kundera-plb-/domaci.aspx?c=A120313_181730_domaci_zep)