Pavel Friedmann

„Potom, když už jsme byli v Izraeli určitou dobu, jsem se ptal tety Belly, jestli nechce, abychom něco udělali pro pana Heribana. Tehdy jsem věděl, že existuje i Katarína Ferancová, což jsem předtím nevěděl. Vysvětlil jsem tetě Belle, že v Izraeli existuje takzvaný Righteous among the Nations, Spravedlivý mezi národy, a že je snad teď vhodná příležitost, abychom něco pro pana Heribana udělali. Teta Bella se tím nějak zaobírala, ale k žádné aktivitě nedošlo, dokud se moje maminka nerozhodla, že napíše jménem tety Belly, co vlastně teta Bella prožila a jak se zachránila. Maminka to napsala, já jsem to vytiskl a zaslali jsme to do Jad Vašem. Potom přišel nějaký pán z Jad Vašem, který mluvil s maminkou, tehdy už teta Bella nežila, takže svědectví, které matka předložila, spočívalo na faktech, které matka věděla od tety Belly a částečně i od otce. V Jad Vašem si to zřejmě ověřili, protože byli ještě tři lidé, kteří tehdy ještě žili v Izraeli, kteří se spolu s tetou Bellou zachránili na té půdě. Jad Vašem našel svým způsobem nějaké další dokumenty a další svědectví.“

„Otcův sen, abych se stal lékárníkem a že budeme mít soukromou lékárnu, se nesplnil. Dva roky po našem příjezdu jsem narukoval na povinnou vojenskou službu, tím pádem jsem se nemohl dostat k maturitě. Takže náš odchod z Československa, když mi bylo skoro sedmnáct, byl ve špatnou dobu. Na to se ani nepamatuji, protože tam jsem byl v jedenácté třídě, rok před maturitou, a přišel jsem sem, potřeboval jsem jeden rok, abych zvládnul nový jazyk. Mezitím už mi bylo osmnáct. Když mi bylo osmnáct a půl, tak jsem dostal pozvánku, abych se připravil na povinnou vojenskou službu. Takže jsem narukoval a odsloužil jsem povinnou tříletou vojenskou službu.“

„Otec i matka to vnímali celé roky po skončení druhé světové války, i když pro ně začal nový život, protože se vzali 1. července 1947 a začala nová éra v Československu a lidé se cítili volnější a svobodnější. Otec pracoval jako lékárník, takže v určitém slova smyslu se život stal normálním a přiměřeně příjemným. Ale to, co jsem zmiňoval před chvílí, že i z matčiny i z otcovy strany byly oběti, lidé, kteří se nevrátili z koncentračního tábora, to nebylo možné ignorovat. Představuji si, jaký měli pocit, když si každoročně připomínali ten určitý den, protože věděli, kdy byli rodinní příslušníci deportovaní, takže v určitý den na ně každoročně vzpomínali, v kostele i doma, že bratr, sestra, maminka, otec skončili tak špatně na území Polska, v plynových komorách. Myslím, že toto byl nějaký základ, v pozadí to stále trvalo, že Československo nemůže být bezpečnou budoucností pro lidi židovského původu, kteří ztratili své sourozence jen proto, že byli židovského původu. To je jedna příčina, na základě níž se rozhodli vycestovat, druhá z matčiny strany, protože matka tu v Izraeli měla dva bratry a dvě sestry.“