Vilu nechal postavit u slavného Adolfa Loose pro svou rodinu právník Josef Winternitz. Nádherného domu si Winternitzovi užívali jen do roku 1941, zpět ho dostali až potomci zchátralý v roce 1997.
Věra Vrbová byla na přelomu září a října 1938 svědkem mobilizace a změny atmosféry v pohraničí po mnichovské dohodě. „Do té doby nebyly s Němci problémy,“ vyprávěla o situaci v rodné Sušici.
Utrpení židovského obyvatelstva neskončilo s válkou. Židé umírali v létě 1945 při poválečných pogromech v Polsku a v září 1945 i v Československu. Ten nejznámější se odehrál před 75 lety, 24. září 1945, ve slovenských Topoľčanech.
V prvorepublikovém Československu navrhl architekt Rudolf Wels řadu domů, spolupracoval s barrandovskými filmovými ateliéry a karlovarskou sklárnou Moser. Jeho potomci žijící v Anglii nic z toho nevěděli až do poloviny 80. let.
Vladimír Munk nastoupil do transportu s rodiči a ostatními pardubickými Židy v prosinci 1942. Po měsících ústrků, kdy nemohl do školy, do kina ani do parku, se na tu změnu vlastně těšil. Po návratu po válce zjistil, že kromě rodičů zahynulo přes třicet příbuzných.
Když Čeněk Růžička jako padesátiletý zjistil, že rodiče prošli romským koncentračním táborem v Letech, postavil se do čela iniciativy, která chce v místě tábora vybudovat památník romského holocaustu. A uctít tak důstojně památku obětí.
Osmnáctiletá Eva ležela 15. dubna 1945 na betonové podlaze v jednom z baráků koncentračního tábora Bergen-Belsen s desítkami vězeňkyň a měla hrůzu, že Spojenci o existenci lágru nevědí. Dunění, které slyšely a které je udržovalo při životě, totiž ustalo.
„Nikdy mě nic tak nešokovalo jako pohled na to místo,” napsal generál Dwight Eisenhower poté, co američtí vojáci vstoupili 11. dubna 1945 do koncentračního tábora Buchenwald.
Když se patnáctiletý Pavel Kohn z Prahy dočkal 11. dubna 1945 v koncentračním táboře Buchenwald osvobození americkou armádou, měl za sebou tříleté věznění v Terezíně, Osvětimi, Blechenhammeru a pochod smrti. Návrat nebyl jednoduchý.
Do Prahy přijel na jaře 1945 náhodou. Na vagónu s uhlím v pruhovaném vězeňském mundúru. Devatenáctiletý Avraham Harshalom, tehdy Adam Friedberg, měl štěstí. Zachránili ho Češi, kteří mu poskytli úkryt do konce války.