Miloš Horanský

„Třeba když bolševici zakázali už Václava Černého, když vydal První sešit o existencialismu, tak v tom kroužku literárním, co ho založil, řekl (gymnaziální profesor Tylman – pozn. ed.): ‚Tady máte, je to ten a ten, má potíže s režimem.‘ Bylo to po Únoru, profesor Václav Černý vydal První sešit o existencialismu o tom velkém literárním a duchovním hnutí ve Francii. ‚A udělejte si z toho, kolik vám rozum stačí.‘ Horanský jeden, pak dal koreferát druhý. A dva studenti rozkládali, tužtičkou v ruce jsme podtrhávali, co to je. A co jsme nevěděli, to dělal potom on. Ale dovedete si představit, co to je za sílu, když vy toho velkého ducha, je vám šestnáct a brouzdáte po Václavu Černém. Který pak za rok nato je vyhozen ze všech vysokých škol. Nejenom ten občanský akcent, ale že se dozvídáte tímhle způsobem o existencialismu a on udělal základní shrnutí. Nezapomenutelný zážitek.“

„No, třeba ten Ebebe, ten kamarád romský, ten pastýř. My jsme ho milovali, on byl starší, on byl rozkošný. Byl hrbatý, byl takový velmi neobvyklý, taková silná mohutná hlava, lehce bláznivý, velmi veselý, trošku tajemný a měl sugestivní vliv na nás na děti a byl vlastně jakási naše hlava. To víte, jak je tlupa dětská, tak vždycky to má nějakého vůdce a ten Ebebe… Jo, on špatně mluvil. Ale hlavně když pásl, tak říkal: ‚E be e be be.‘ On na ně mluvil, on jim říkal: ‚Be be.‘ Berani říkají ‚be be‘, že jo, bečí be be be. Tak šlo stádo a říkalo: ‚Be be.‘ A on po nich: ‚E be E be be.‘ On je oslovoval jakoby, vedl s nimi tento hovor a my jsme mu z toho říkali Ebebe, nevím ani, jak se jmenoval. Ale kamarádsky, přezdívkou dostal název Ebebe. No, a pak dostal obsílku. Byl slavnostně oblečený. Nevěděl, kam jede. Přijel náklaďák, tam byl slepičák, schody a po těch vystupovali jednotliví Romové nebo Židé a odváželi je do lágru. A my jako děti jsme stáli dole, plakali a říkali: ‚Ebebe, Ebebe.‘ Loučili jsme se, dělali křížky, brečeli a Ebebe nám odjel. Už jsme ho nikdy neviděli. To byl kamarád Ebebe.“