PhDr. Josef Jančář , CSc.

„Když přišel rok osmdesát devět, tak kolegové řekli, že chtějí, abych byl ředitelem. Ústav lidového umění, jak se tehdy jmenoval, byl zařízením jihomoravského KNV. V roce osmdesát devět se mělo rozhodnout, jak se ta krajská zařízení rozdělí. Mě bylo jasné, že tento ústav má jedinečnou možnost získat postavení a být celostátní institucí, takže jsem šel tehdy chtěl, nebo potřeboval od krajského národního výboru doporučení ministerstvu kultury, že souhlasí s převodem ústavu do správy ministerstva kultury. A jel jsem do Prahy na ministerstvo kultury za doktorem Uhdem, který tehdy byl ministr a byl to kolega, spolužák z fakulty. Říkám mu: 'Milane, toto je potřeba.' A on říká: 'Tož já Ti věřím, že to k něčemu je.' Tak vydal příkaz, že přebírá ministerstvo kultury Ústav lidové kultury ve Strážnici do své správy. Takže převedeno to bylo a teď šlo o to najít obsah. V té době vyšlo doporučení UNESCO o ochraně tradiční lidové kultury. Takže my jsme hned podali návrh, jak to u nás bude vypadat. Koncepce se podařila, byla schválena a už v roce 1994 byla první konference UNESCO, jak se projevuje doporučení v jednotlivých státech.“

„Měl jsem takovou smůlu, že jsem se příliš snažil rozvíjet činnost toho muzea, a tak jsem utvořil takovou radu, a členem té rady byl Vladimír Vaculka, který měl za kamarády Vaculíka. Teď natáčel se tady tehdy film Žert a tak jsem se seznámil s Milanem Kunderou a oni si zvykli, kdy jsme dělali vernisáže, výstavy, že přišli na tu vernisáž tady tito páni, kteří jaksi dodávali tomu takovou šťávu, a přišel rok 1968 a byl jsem zbaven funkce ředitele. [A jako důvod uvedli co?] Nepřátelský postoj vůči socialistickému zřízení. To bylo dost tvrdé, tak potom jsem v roce 1969 dostal, byl jsem propuštěn a musel jsem si najít nějaké zaměstnání. Hlavně jsem patřil do skupiny lidí, kteří byli pronásledováni, takže jsem byl na seznamu a tím pádem ten seznam byl hotový a okres se podle toho zařizoval. Takže jsem v roce šedesát devět byl propuštěn.“

„V noci přijela bezpečnost, uzavřeli gymnázium a řekli, že každý může jít na své původní pracoviště. A kněze odvedli, nebo soustředili, do některých těch klášterů a tam byla velká skupina těch kněží z různých klášterů a z různých míst. To jsme měli stejné vzpomínky. My jsme tam zůstali jako studenti sami. A tak ten velitel bezpečák s námi sepsal takový protokol, jsme museli podepsat, že se vracíme na své původní pracoviště. Tak nám bylo dovoleno odjet. Nějaký strach jsme ani neměli, my jsme byli mladí kluci, stalo se to, co se stalo, nic jsme nemohli ovlivnit, tak na to vzpomínám jenom jako na událost, na jednu z mnoha, které se v životě stanou.“