„Protože se čekalo na projev ministra, tak do té doby měl ředitel svůj projev. Všecko tam řekl, všechny ty brigády. Měl to vždycky připravené: kolik je dětí, kolik rodičů je zaměstnaných, [z toho] matek a [vůbec] takové hrozné statistiky. Kolik odpracovali v průmyslu, zemědělství a na chmelu. A kolik to bylo hodin. A kolegové tam psali doslova hausnumera. Měl to v procentech a někdy vycházela část větší než základ, tak potom se zjistilo, že je tam chyba. A když přišlo k deváté hodině, tak se rozhlas, co šel do tříd, převedl na Prahu – na státní rozhlas. A tam [ještě] docházelo vysílání pro mateřské školy. A ředitel končil [svůj projev odsouzením] imperialistů a [hovořil] o zloduchu Reganovi a do toho se pustil ten státní rozhlas a oni končili nácvik Ovčáci čtveráci, druhou slokou. A zazněly líbezné hlásky dětí z mateřské školy: ‚To je lež, jako věž!‘ A to [se neslo] po celé škole z ampliónu po tom ředitelském projevu.“
„To bylo tehdy, jak mluvil Klusák. Zpívala se tam taková známá píseň. Melodie je polská, ale na česká slova. Na Moravě je to velice známá píseň a zpívá se pravidelně kolem 5. července. A končí to vždycky: Dědictví otců zachovej nám, Pane. A ta poslední sloka je: I když se pyšná nevěra kol vzmáhá a peklo seje koukol nových zmatků, nebudeme dbáti odvěkého vraha, nedáme věčných bráti sobě statků. Víře vždy věrni budou Moravané, dědictví otců zachovej nám, Pane. A to tam hřmělo. Ty tisíce hřměly.“
„Tehdy nás znova volali na kobereček. Byla jsem mezi těmi věřícími děvčaty a byl tam také medik Karel Tomek. Oba jsme ten rok končili a ještě tam byla Anička Štefanová za kolej. A chtěli, abychom obnovili činnost. A my jsme odmítli dělat akční výbor a spolupodílet se na vylučování kolegů. Tak nám slibovali, že nám vrátí zabavené sruby z tábora, co jsme měli. A ještě také kolej, která byla původně pro chlapce, moravanisty. A zdálo se, jako by kolega o tom uvažoval: ‚A doopravdy byste nám to vrátili?‘ A oni, že ano, ano. A Karel zamyšleně řekl: ‚Á, to už jsem někde slyšel. Když padneš a budeš se jim klaněti.‘ To bylo z evangelia Pokušení na poušti, že ďábel pokoušel Krista.“
Jarmila Janská přišla na svět jako Jarmila Kohnová 19. října 1927 ve Zlíně. Její otec byl ředitelem Baťových internátů a Večerní školy mladých žen. Rodina si před 2. světovou válkou změnila jméno. I přesto došlo na osobní útoky na otce ze strany členů fašistické Vlajky. V dopise mu vyhrožovali likvidací. Jarmila absolvovala Masarykovu pokusnou a diferenciální školu. Po válce se stala činovnicí Junáka. Po maturitě v roce 1946 nastoupila studium českého a anglického jazyka na brněnské Masarykově univerzitě. Ve zrychleném termínu absolvovala už v létě roku 1950. Jako učitelka byla během následujících 11 let překládána z místa na místo a prošla šesti školami v kroměřížském okrese. Ze školství byla propuštěna z důvodu náboženského přesvědčení a od roku 1961 působila v knihovnách na Kroměřížsku. V roce 1966 se vrátila na holešovské gymnázium, kde pak strávila velkou část své profesní kariéry až do odchodu do důchodu. Po revoluci v roce 1989 pak ještě vypomáhala jako pedagožka v Holešově a Prostějově. V současnosti žije v Holešově a navzdory zdravotním problémům je stále velmi aktivní.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
