Milada Jelínková

„V 64. jsme dostali vízum přes pana známýho, který na tý kriminálce dělal, tak jsme dostali vízum tatínek, maminka, já a můj manžel. Děti jsme vzít nesměli, to byl zákaz, děti jsme vzít s sebou nesměli. No, a jeli jsme. Na hranicích jsme zůstali v autě a můj tatínek musel vystoupit a musel se na celnici svléct donaha a hledali, jestli nepřeváží zlato, tak se maminka dostala v tom 64. roce domů, kde viděla svoje sourozence, ale rodiče už byli mrtví, ty už neviděla a hřbitov už byl zamčenej, tak maminka tam stála u dveří a plakala, protože tam byla maminka pochovaná její a už tam nemohla, protože se dělal nový hřbitov.“

„To už bylo v 45. roce, tak to už esesáci utíkali a Němci utíkali, protože jsme bydleli ve Zborově, což je už kousek do Nových Hradů, a to už je přechod do Rakouska, takže tudy Němci utíkali. Pamatuju si, že přišlo asi, to jsem se ptala maminky, asi dvanáct esesáků a pamatuju si, že tu měli takový černý kapsičky. Maminka říkala, že to jsou granáty nebo co. A chtěli pít, tak jsme musely ke studni, protože studna byla venku na zahradě, vodovod žádnej nebyl. Tak jsme se musely všechny tři děti i maminka napít a oni po nás až tu vodu pili.“