Vasil Kalinič

„Jelikož já jsem byl z osmi dětí a byl jsem poslední dítě a byl jsem dobře katolicky vychovanej, tak jsem vstoupil na teologickou fakultu v Prešově, katolickou. Tam jsem byl rok, ale jelikož jsem byl bez prostředků, bez rodičů, dostal jsem se z Prešova po prvním ročníku teologie na katolickou fakultu v Dejvicích, kterou jsem absolvoval v roce padesát dva a v roce devadesát dva jsem dostal hodnost magistra. Chtěl jsem být knězem. Nižší svěcení jsem dostal od pana biskupa Gojdiče. A když jsem skončil v dvaapadesátým roce, tak tajemník – tenkrát byli tajemníci všude na farách a na fakultě u nás taky – tajemník říkal, že mě pošle do Prešova, ale v Prešově už byla řeckokatolická církev zrušena v padesátým roce. Takže já jsem tajemníkovi – nebál jsem se mu říct – já jsem mu říkal: ,Pane tajemníku, já nepojedu do Prešova, protože tam církev řeckokatolická je zrušená a pan biskup Gojdič, u kterého mám nižší svěcení, tak ten je v areštu v Leopoldově.‘“

„No první bojové nasazení bylo pro mě velice nehezký. Byl jsem nasazený pod Mikuláš a v Mikuláši, tam jsem zažil takový, že vypálili prostě celou vesnici Němci a pod tím kouřem útočili na nás. Já jsem na tom poli – protože vesnice byla celá vypálená, úplně načisto – já jsem ležel mezi těma raněnýma a mrtvýma na poli. Němci chodili a dostřelovali prostě nás, který jsme se ještě hejbali na místě, na tom poli.“

„Jelikož bylo to na podzim, nevím kolikátý výročí, tak jsem šel na tu volnou jízdenku... Jel jsem do Prešova a z Prešova jsem se chtěl dostat na Duklu. I když jsem nebojoval na Dukle přímo, tak jsem se tam potkal s generálem Svobodou. Generál Svoboda byl tam před hotelem Dukla na náměstí v Prešově a my se tam s ním v hloučku bavili a ptali se ho: ,Pane generále, za co jsme bojovali, nemáme ani pořádný byt, ani rodiny, raněný jsme, poškozený zdravotně i tělesně.‘ A on říká: ,Hoši, co já, já jsem byl váš velitel a vidíte, musíme počkat, ono už se na tom pracuje a vy budete padat v úvahu.‘ A tak skutečně i bylo. Já jsem v roce 1970... oženil jsem se v 1966, neměl jsem pořádný byt, bydlel jsem v podnájmu, když jsem se oženil, tak jsem si vypůjčil byt. Táhlo se to do roku 1970, šel jsem přímo k Svobodovi, protože Svoboda z fronty znal mého bratra, tak mě znal taky, když jsem s ním mluvil před tím hotelem Dukla v Prešově, tak jsem dostal tento byt, co bydlím, na jeho rozkaz během čtrnácti dní a měl jsem po starosti.“

„Toužil jsem se podívat na Vánoce, protože u nás Vánoce a Velikonoce, to je velice tradiční, hezky se světí. Ve Vršovicích v 2227. útvaru vojenským tehdy velel plukovník Sloup a plukovník Sloup mě prostě napsal dovolenku, abych jel, ale říká: ,Na Podkarpatskou Rus se nedostanete, protože už je to Sovětský Svaz.‘ V pětačtyřicátým roce to si Rusové prostě sami zabrali. Já jsem se náhodou dostal s ruským majorem i s kapitánem přes hranice, v noci, a přijel jsem domů. Doma rodiče byli celý nešťastný, že já jsem ve vojenský uniformě a že mě tady zavřou. Byl jsem jenom pár dní doma a zkoušel jsem v Užhorodě – protože v Užhorodě je hranice –, jak se dostat nazpátek. Tak jsme se sešli odbojáři v Užhorodě a v Užhorodě – protože i když jsme měli zastupitelský úřad v Užhorodě český, to nebylo nic platný – Rusové prostě nedbali na to, řekli, že uniformu můžeme dát dolů a zůstaneme tady a nikam to, i když jsem měl dovolenku od plukovníka Sloupa z Prahy. My jsme se dali dohromady tři, jeden byl Čech, který měl ženu od nás mladou a malé dítě, nes v ruksaku, teda dvouletý, a mladý člověk, asi dvacetiletej, nás přes hranice prostě převed za Užhorodem – nevím jak se ta vesnice jmenuje. My jsme mohli přijít o život všichni čtyři, protože na koni šla celá vojenská patrola, to bylo v lednu, v zimě. Oni přešli okolo nás a my jsme pod křovím byli a měli jsme štěstí, pěšky jsme šli 8 kilometrů nebo víc, pak jsme se dostali do Prahy.“