Reginald Kefer

„A pro mě byl nejšťastnější den 17. listopad. Podívejte, tam lidi zahazovali veřejně legitimace [stranické], což považuju… Jsem zbabělej, teďka jsem geroj. Né, já prostě taktně a nic. Zajímavý je, že já jsem u těch pohovorů [stranické prověrky]… Oni se mě ptali na poměr… Na jedno jsem byl hrdej, že v životě jsem neřek, že souhlasím se vstupem vojsk, a v životě jsem neřek, že jsem vyrovnanej s náboženskou otázkou. Přitom to musel každej říct. A u těch pohovorů se mě ptali taky na vstup [vojsk Varšavské smlouvy] a já jsem teda řek, že to považuju za velice krutý. Že za určitejch okolností bych je dveřma pozval, ale když mi sem lezou oknem, že to né. A celou dobu v brněnským rozhlase byla paní Otýpková a to byla nesmírně noblesní paní a všicky ji uznávali, i pozdější disidenti. A já jsem to tam měl přijít podepsat. Nebylo tam, že s tím souhlasím, ale tak nějak… A já jsem říkal: ‚Mám to ale jinak, než jsem pravil.‘ A ona na mě začala řvát: ‚Tak to můžete změnit!‘ A tam jsem byl zbabělej. Já jsem to podepsal. Ale kdyby to byl kdokoliv jinej než ta paní Otýpková uznávaná. A tak jsem se nechtěl se starou ušlechtilou paní hádat. Se přiznávám ke zbabělosti. Tam jsem byl zbabělej.“

„Podívejte se, dneska se říká: ‚Anticharta. Museli jsme podepsat, jinak by…‘ Hovno jsme museli. Podívejte se, nás si zavolali. Lidi si brali taxíky, aby to mohli podepsat. Vysloveně. Pamatuju si, že nás si zavolali – Jaromíra Nohejla, šéfa filharmonie, a mě, šéfa divadla – na OV partaje, abysme to podepsali. Jaromír Nohejl byl rétor, já koktám. Jaromír Nohejl jim řek velice taktně, že jim to rád podepíše, až si to přečte, uváží, a potom že jo. Já jsem přikyvoval hlavou. Nic víc jsem neudělal, dělal to Nohejl všecko. Co já bych kecal, on to řek krásně. Já bych to líp neřek. Tak nás pustili pryč a nic se nedělo. Nedělo se nic, protože těch pár lidí, co to nepodepsalo, ty zapadli v těch, co se tam hrnuli. A navíc ještě, kdyby tady zjistili, že na olomouckým dva to nepodepsali, tak z toho měli průšvih ty komunisti.“