Jan Kofroň

„A měli jsme ty nejlepší možné profesory, protože to byli všichni ti, kteří měli zakázáno veřejně působit a kteří vyšli z kriminálu.“ – „To bylo asi nebezpečné...“ – „Bylo, samozřejmě. Takže my jsme se shromažďovali tak, že to rotovalo od jedné rodiny ke druhé. Každá ta rodina měla svý číslo, když totiž bylo, se třeba změnilo, že se sejdeme jindy, jinde, tak se dalo zatelefonovat, telefony byly monitorovaný, takže se zatelefonovalo: ‚Hele, Franto, napiš si číslo motoru, já jsem ti ho zapomněl říct.‘ A to byly tři dvojice čísel, kde, když se někde odečetlo nebo přičetlo třicet, tak potom jsme věděli, kdy se sejdeme a v kolik hodin se sejdeme. Ano, takže to bylo v takové rotaci, na jednom místě jsme byli shromážděný tak jednou za tři měsíce.“

„Denně v osm ráno byly vyprodaný noviny. Protože denně se publikovalo... publikovaly ty zločiny, které se v těch koncentračních táborech a ve věznicích prostě děly. A potom, a rozvolnil se i režim v tom smyslu, že bylo lze za určitých podmínek, když člověk dostal pozvánku z ciziny, vycestovat do ciziny. To bylo úžasný, za tu železnou oponu, jak se říkalo. Tak jsme s kamarády padělali pozvání do Itálie a oni nám to zbaštili. Sehnali jsme si cizí psací stroj, cizí papír, napsali jsme to v nějaký italštině nebo co, pozvání někam, a vyjeli jsme do tý Itálie. Naprosto naivní, protože to nám soudruzi vyměnili, byla takzvaná stodolarovka. Sto dolarů jsme směli mít z banky vyměněno. No, prosím vás, za sto dolarů se dalo taky spát v nóbl hotelu, jednu noc, samozřejmě. Takže my jsme si na černým trhu, teď tady začlo bejt hodně cizinců, bylo to trapný, začali jsme oslovovat Němce, Italy: ‚Dobrý den, prosím vás, my jsme studenti, my bychom rádi to, můžete nám vyměnit?‘ A teď ty některý Němci, pamatuju se, nasazovali tvrdý kurzy, museli jsme to kupovat za drahý peníze a tak dále, potřebovali na tom jako vydělat. No, a dostali jsme se do té Itálie. To by bylo zvláštní vyprávění o tom, jak jsme to tam prožili a jak jsme spali v přírodě a jak jsme měli zážitky. To bylo nádherný. No a když jsme byli v Ravenně, jednadvacátého srpna ráno přišel... tam nás ubytovali salesiáni zadarmo... a přišel ten Donerico a povídá: ‚Prosím vás, prosím vás, ono se zdá, že jste okupovaný.‘ Za chvíli přinesl noviny a teď tam byly ty tanky a tak dále. Tak jsme jeli, že pojedeme domů. Hranice byly zavřený. Tak napřed jsme chvíli zůstali v Benátkách a tam jsme se účastnili velké protisovětské demonstrace.“