Božetěch Kostelka

„Tam nás potom rozdělili na útvary, které fáraly do dolů, já jsem byl zařazený do útvaru, který nastoupil potom do Ostravy – a tam už jsem potom vydržel až do konce, než nás propustili do civilu. V prostoru Ostravy jsem se dostal do starých dolů na staré Slezské Ostravě, kde ta mocnost toho uhelného sloje byla 70, maximálně 80 centimetrů, takže se celou dobu pracovalo vleže a jenom s takovými velmi krátkými lopatami, protože jsme si to házeli za krk. Byla to nepříjemná práce. Zažil jsem tam takový zážitek. Dva, co byli s námi na směně, zapomněli v těžební stěně – ve fedruňku, jak se říkalo v Ostravě – nářadí, a když jsme se vraceli k výtahu, tak si vzpomněli a chtěli se vrátit. Zrazovali jsme je, že to nemá cenu, oni tam přesto šli. My jsme vyfárali, sfárala další směna a našla tam oba udušené. Nás, celou směnu, během dvou tří dnů rozstrkali do jiných dolů v Ostravě, abychom o tom nemohli vydávat svědectví. Ale dodnes nevím, jak se ty rodiny s tím vyrovnaly. Nezjistili jsme to ze Svazu PTP. To ty vojenské úřady nějak zakamuflovaly. Asi tam napsaly, že zahynul při plnění vojenských povinností.“

„V roce 1990 se v Brně obnovila činnost Orla. Bylo setkání s představiteli a samozřejmě si našli v záznamech i otcovo jméno. Zjistili, že otec mezitím zemřel, ale maminka zůstala bydlet v bytě od bratra, takže tam nějaký kontakt byl. Představitelé řekli, že bych tam mohl přijít pomáhat. Když jsem v roce 1991 odešel do důchodu, tak jsem na tom ústředí Orla začal pomáhat s tou administrativní prací a samozřejmě i s obnovením tělovýchovné činnosti, už ne na nářadí, protože ty veletoče a na bradlech nějaká salta, to se dalo už těžko realizovat. Víceméně byla převaha mé práce v oblasti míčových her, přípravy basketbalu nebo volejbalu. Ale potom to zůstalo na pomáhání družstvům v jednotách v přípravě mládeže v oblasti basketbalové.“