Milada Kovaříková

„Tatínek chodil každou neděli do Svaté Dobrotivé, protože byl bez zaměstnání a tehdy nechtěl vstoupit do strany. A tak chodil s ruksakem a tetička, jeho sestra, mu dávala všechno možné, od másla, mléka, nevím, co všechno, tak on to nosil domů. Byli jsme jí zavázáni a vděční, protože ona nás de facto živila. Otec nedostal nikde místo, měli podmínku, že když vstoupí do strany, tak že dostane zaměstnání, jinak že bude bez místa jako prokurista.“

„Demarkační čára byla mezi Rokycany a Holoubkovem v takovém dolíku, tam tekl potok. A kdo měl větší byt, jako my jsme bydleli v té vile, naši měli třípokojový byt, tak jsme museli vzít na byt vojáky německé, ne vlastně ruské. Pamatuji se bezpečně, jak říkali: ‚Puč nám děvošku, puč nám děvošku.‘ A naši mne hned odvezli do Prahy a od těch dob jsem byla v Praze, protože oni byli takoví… Maminka myslela bůhví, kdo to není, tak jim povlékla do bílého damašku, to byly takové brokátové atlasy. A oni v botech a teď se opili, ztřískali se a zeď byla od krve, tak to bylo takové…“