Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Krista (* 1957)

• narozen 20. prosince 1957 v Bezděkově nad Metují

• vyučen zedníkem v Broumově

• v letech 1978 až 1980 sloužil na vojně v Dobřanech

• roku 1989 založil OF v Bezděkově

• inicioval znovuzaložení ZŠ v Bezděkově a osamostatnění obce

• od 1989 aktivně zapojen do duchovního života obce

• působil jako správce a trenér hokeje pro děti

• organizátor naučných procházek v okolí Bezděkova

Jiří Krista se narodil 20. prosince 1957 na Broumovsku do rodiny zedníka a dělnice z místní továrny Veba. Bydleli v malé obci Bezděkov nad Metují a Jiří Krista zůstal své rodné obci celý život věrný. Nikdy se odsud neodstěhoval. Mimo obec pobýval jen v době povinné vojenské služby, kterou v roce 1978 absolvoval v Plzni Dobřanech. Jeho rodina z otcovy strany pocházela z nedaleké Malé Čermné, z matčiny strany byli z Bezděkova z hospodářského stavení. Malý Jiří byl vychováván celou rodinou k lásce ke svému kraji a přírodě. Od rodičů i babičky se také naučil pomáhat lidem, což v dospělosti využil jako dobrovolný hasič a také po roce 1989, kdy se spolu s ostatními zasadil o samostatnost vlastní rodné obce. Říkali tomu taková malá místní revoluce v Bezděkově. Jako nadšenec se podílel také na obnově místního kostela i na duchovním životě obce.

Jak se můj otec ocitl bez prostředků na Broumovsku

Obě části pamětníkovy rodiny měly před i po válce docela krušné začátky. Díky tomu se však jeho rodiče ale také mohli vůbec setkat. Otcova rodina žila před válkou u sousedů jen o pár kopců dál v nevelké obci Malá Čermná. Místní historické události ale celou rodinu pamětníkova otce odsud vyhnaly a jejich všechen majetek tam také po roce 1945 zůstal. „Můj otec pocházel z Čermné, která je tady za kopečky, za borem, v českém koutku. Otec ve válce musel opustit svoji rodnou vesnici, tu Malou Čermnou, a po válce utekl s celou rodinou do Čech. Neměli vůbec nic a museli začnout od nuly.“

Začínat od nuly, tedy z ničeho, musela kdysi znovu i babička Jiřího Kristy z matčiny strany, která později bydlela podle pamětníka v hospodářském stavení. „Babička mojí maminky, taky to neměla jednoduché, měla čtyři děti a musela se brzo rozvést, protože soužití s manželem bylo špatné. Od mala ty čtyři děti prakticky neměly otce a prakticky po válce byla bída a začaly skoro taky jako od nuly,“ vypráví pamětník.

Bydleli jsme hned vedle milované babičky

V Bezděkově tedy žije Jiří Krista už od narození. Rodiče se totiž brzo po sňatku usadili přímo v této obci v hospodářském stavení babičky z matčiny strany. Nebydleli však s ní v jedné domácnosti, s pomocí otce, zedníka z povolání, si přistavěli vlastní. „Díky tomu, že moji rodiče si začali u babičky přestavovat bydlení, tak jsme žili ve svém jako rodina a babička přes dvůr taky ve svém stavení,“ vzpomíná Jiří Krista a vybavuje si, jak s babičkou díky tomu, že bydlela tak blízko nich, mohli často chodit do přírody, což ho velice bavilo a přivedlo ho to k lásce k přírodě i k místní krajině. „S babičkou jsme chodili na houby a do přírody pozorovat různá zvířata od jara. Králíky, jak se honí po loukách, koroptve, jak sedí na vajíčkách… Moc rád na to vzpomínám. Učila mne tak poznávat zvířata, zvuky, jak se honí větry nad námi nad krajinou.“

Idylické dětství

Dětství i dospívání prožíval Jiří Krista poměrně idylicky navzdory bouřlivým politickým změnám v Československu na konci šedesátých let a nastupující normalizaci. V obci vzdálené od velkých měst i hlavního města byl podle pamětníkova vyprávění život pro děti tehdy docela poklidný. Hrávali si na indiány, na Vinnetoua, stavěli vigvamy a na stromech stavěli sruby. Ve školním věku pak také cvičili v hospodském sále pod vedením pana Škopa. „Dřív tady tělocvična nebyla, tak se chodilo do hospody na sál,“ vzpomíná pamětník. V zimě se i přes skromné vybavení také neustále sportovalo. „To vybavení lyžařské ale nebylo jako dnes. To byly gumové boty, na sobě jsme měli tepláky, které byly za chvíli promočené, měli jsme pas až u kolen, potom to zmrzlo a večer jsme přišli jak roboti.“ Chodilo se také sáňkovat ke kostelu, bruslilo se na Panském rybníku. V té době byl v Bezděkově založen rovněž hokejový spolek, který byl prý v šedesátých letech na docela dobré úrovni.

Jiří Krista často chodíval po lesích s babičkou a s kamarádem odnaproti dělali klukoviny. „Měl jsem kamaráda přes ulici, byli jsme jako dva bratři. Dělali jsme různé neplechy, ale malého rázu. Za ty velké mohl být výprask, on tedy nebyl, ale bylo třeba domácí vězení, že člověk nemohl týden nikam chodit a musel doma poslouchat.“

K řemeslu mne přivedl otec

Otec Jiřího se živil jako zedník celý život a k tomuto řemeslu brzy přivedl i svého syna. Chodil pomáhat lidem se zednickými pracemi po celé vesnici a přilehlém okolí a pomocník byl třeba, tak syna začal brávat s sebou na výpomoc už velice záhy. „Otec chodil opravovat lidem domečky a začal mne brávat s sebou. Díky tomu, že jsem s ním takto chodíval po různých rodinách, tak jsem získal různé vědomosti a různá moudra, jak co postavit, jak lidem přikrášlit byt. Co postavit rovně, nebo kde jim udělat okno, aby viděli na krásný kopec tady. Tak mne to nakoplo tak, že jsem si to tady v tom kraji oblíbil. Hlavně kopečky. Od dětství také rád rybařím…“

Maminka pamětníka pracovala v místní textilní továrně Veba, ale už od svých dětských let byla podle vyprávění Jiřího Kristy nemocná. „Prošla skoro všemi nemocemi, co se dají vymyslet. Od tuberkulózy až po žloutenku. Pokračovalo to přes cukrovku, klouby špatný.“

Revoluce v Bezděkově

Když se koncem 80. let začal v Praze bortit režim, tak se ke změnám přidali i lidé z Bezděkova. Jiří Krista byl tenkrát ve své rodné obci osobně i při zakládání Občanského fóra. A už krátce po změně režimu v Československu se místní podle Jiřího Kristy inspirovali a udělali si i takový vlastní „převrat“ u nich v obci. „Největší událost u nás byla, že jsme v roce 1989 udělali na Bezděkově revoluci. V Praze se ten režim začal bortit. Tak jsme říkali, proč bychom na Bezděkově neudělali taky takovou revoluci. Protože místní zvolení zastupitelé nás chtěli prodat do Police, jako místní městský úřad. A my si říkali: Přece nejsme malá vesnice, mohli bychom si tu udělat na Bezděkově svoji samosprávu. Proč poslouchat někoho, kdo by nám měl něco nařizovat?“ líčí tehdejší události v obci Jiří Krista.

Začali proto tenkrát chodit pravidelně na místní úřad na všechna zasedání a schůze a dohlíželi na to, co se rozhoduje, a nakonec si rozhodování na místní úrovni vzali do vlastních rukou sami. „Dělali jsme jim vlastně takovou dozorčí radu. Sešli jsme se a dali jsme hlavy dohromady a dali jsme do kupy tým lidí, 12–15 lidí, kterým nebylo lhostejné na Bezděkově to socialistické zřízení, jestli se to tak dá říci, a takové to direktivní nařizování, co se může a co se nesmí. Protože nám zavřeli školu, taky úřad byl v Polici... a všude se muselo dojíždět. Tak jsme říkali: ‚Vždyť tady jsou prostory, tak proč to nemít svoje, aby to bylo bezděkovské?‘“ Podle vyprávění Jiřího Kristy se jim díky aktivitě místních tehdy takto podařilo změnit slučování obce s vedlejší Policí a vymohli si vznik vlastní samosprávy i znovu založení základní školy v Bezděkově.

Jiří Krista se od roku 1989 podílel nejen na místní komunální politice, ale působil zde i jako hokejový trenér, aktivně se podílel na duchovním životě obce i na rekonstrukci zdejšího kostela svatého Prokopa a v rámci obce také pořádal naučné procházky po okolí. V roce 2021 žil Jiří Krista stále aktivním životem v Bezděkově.