„Už jsem na vlastní oči viděla všechno, co se tam dělo. Všeho jsem se účastnila. Bylo to samozřejmě jednoduché… Na jednu stranu je krásné vidět tolik lidí a takovou sílu protestu. Protest se prostě vznášel ve vzduchu. A zároveň je to strašné, protože slyšíš, jak vybuchují granáty. Granáty! Slyšíš, jak tam střílejí. Nevidíš ohňostroj, ale to, co zůstává po střelbě. Bylo to jako nějaká noční můra. Když mi někdo zavolal, říkala jsem, že u nás je válka. Skutečně; střílejí – tak to znamená, že je válka. Byly to vůbec nejhorší dny mého života. Protože jsem nechápala, co se děje. Jak je něco takového možné? V Bělorusku, v Minsku, v mé vlasti se přece nemůže stát, že by Bělorus zabíjel Bělorusa. Něco takového by mě v životě nenapadlo; nikdy! To mi stačilo. Začala jsem chodit všude. Na všechny akce. Prostě jsem ráno vyšla a chodila jsem. Když poprvé vyšly ženy, také jsem stála u Kamarouského tržiště. Byla jsem se všemi Bělorusy. Protože být doma bylo hrozné. Úplně jsem ztratila hlas. Protože já kvůli nervům, kvůli stresu, okamžitě ztrácím hlas; úplně.“
„Situace samozřejmě také byla emotivní a velmi nestabilní. Protože pochopitelně zdaleka ne všichni moji příbuzní přijali můj názor a přijali mě, dalo by se říct, jinou. Předtím na mě byli strašně pyšní, žasli nad mými úspěchy – protože jsem byla v televizi. Protože jsem zpívala pro prezidenta. A najednou jsem proti němu. Měla jsem nepříjemný rozhovor s bratrancem a matkou. Nejsmutnější je, že s mámou jsem měla problémy. Ne proto, že by byla proti tomu, co jsem udělala, ale prostě nebyla připravená na to, že bych mohla na sebe vzít takovou zodpovědnost.“
„Samozřejmě, že s každým dalším koncertem jsem byla stále populárnější. Chtěli mě vidět na prezidentských koncertech. Už jsem začala vystupovat s prezidentským orchestrem. A na různých akcích, kde byl přítomen náš prezident. Dokonce jsem dostala prezidentské stipendium. Vyhrála jsem soutěž v Itálii, skončila jsem tam na třetím místě, dali mi nějaké peníze, ale žádné velké. To bylo vše. To znamená, že když vystupuješ pro prezidenta, najednou jsi plně vážený. V divadle už se k tobě samozřejmě chovají jinak: respektují tě a bojí se tě. Zvlášť když začneš vystupovat pro prezidenta – to se před tebou hned klanějí. Jak jenom zazní slovo ‚prezident‘, všichni se začínají měnit v nějaké hlupáky. Přitom prezident je stejný člověk jako ty nebo já. Ale ne. V naší zemi je prezident božstvem. Musíš se mu klanět a dělat všechno, co se mu zachce. Takže samozřejmě, když zpíváš pro prezidenta, máš stoprocentní respekt.“
Marharyta Liaučuk (v ruském přepisu Margarita Levčuk) se narodila 16. dubna 1990 v obci Stradzičy v Brestské oblasti v bývalé Běloruské SSR. Otec Aliaksandr Piatrovič Liaučuk (1964) pracoval jako soustružník v kolchozu „Za mír“. Matka Aliena Piatrouna Liaučuk (1966) pracovala v různých zaměstnáních. Otec vozil Marharytu do 20 km vzdáleného Brestu do hudební školy. V roce 2009 absolvovala hudební střední školu Ryhora Šyrmy v Brestu. V roce 2014 absolvovala Běloruskou státní hudební akademii v Minsku. Pět let pracovala v minském Domě hudby „Classica“. V roce 2017 Marharyta získala třetí místo v soutěži „Velká opera“ na televizním kanálu „Kultura“ v Rusku a obsadila třetí místo v soutěži v Itálii. Od roku 2019 byla stážistkou a sólistkou Velkého divadla opery a baletu Běloruské republiky. Účastnila se protestů po prezidentských volbách v roce 2020. V říjnu 2020, když byla na turné v Litvě, se dozvěděla, že je proti ní zahájeno trestní řízení. Do Minsku se nevrátila. Ve Vilniusu společně s blogerem Andrejem Paukem připravuje politicko-satirický program „Červená zeleň“.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
