Ing., CSc Jan Malypetr

„První taková vzpomínka je na politický proces po válce. Bylo to ve čtyřicátém sedmém roce. Já sám jsem to nesl dost těžce. V té době jsem chodil čtvrt roku do gymnázia v Praze ve Velvarské ulici, protože ve Slaném byla nějaká epidemie (pozn. aut.: tyfová) a gymnázium bylo zavřené. Tak mě rodiče dali do Prahy. V Praze se proces vnímal velice citlivě. Když jsem přišel do školy, spolužáci o procesu mluvili. Potom byl děda osvobozený. A pak už si velice dobře pamatuji na jeho pohřeb, který byl v říjnu v roce 1947. Na říjen bylo veliké horko. V Klobukách na statku byl udělaný katafalk, u kterého stáli sokolové, čestná stráž. Náves i statek byly plny lidí. Byla to taková poslední vzpoura toho svobodného života proti tomu, co následovalo. Sice zemřel, jeho osoba fyzicky odešla, ale my to poselství neseme dál.“

„Tady mám obrázek s trombonem (pamětníkova fotografie v příloze). Nejprve nám v Klobukách sebrali statek, tedy pole. V domě nás nechali bydlet, to podléhalo jinému režimu. V hlavě mám zafixované úterý, přišel večer takový poručíček z slánských kasáren, že se jde podívat na byt, tedy vlastně na vilu, kde má bydlet. Otec šel na výbor, kde mu nabízeli ubytování v Rumburku. Nakonec je přemluvil, že jsme se mohli nastěhovat do domu č. p. 6, který patřil babičce. Ve čtvrtek přijeli vojáci a odstěhovali nás za jeden den. Skříně stěhovali i se šatstvem. Jeden z vojáků byl hudebník, a když viděl na klavíru trombon, tak jsme k tomu stěhování ještě hráli. Takhle to tedy vypadalo. Vystěhováním ze statku to však nekončilo. V Klobukách jsme byly osoby nežádoucí a nakonec jsme se radši odstěhovali. Obec vyvíjela takový nenápadný tlak, pod oknem sedával jistý pán, který tam jako kouřil, ale poslouchal, co se u nás povídá, nebylo to příjemné. Otec nesměl pracovat v okrese Slaný, nejprve pracoval na Státním statku Velvary. Když vydal Smrkovský, v té době ředitel státních statků, nařízení, že bývalí agrárníci nesmějí pracovat ve státních statcích, našel si místo ve sběrných surovinách u nádraží ve Slaném. Co tam přesně dělal, nevíme, jestli tahal plechy nebo dělal v administrativě. V té době jsem chodil ve Slaném do gymnázia, a když jsem chodil na vlak, vídal jsem ho tam v modrém plášti. Připadalo mně to pro něj nedůstojné, ale on to tak nebral a nesl to docela dobře, alespoň navenek. Psychicky ho to nezlomilo. Matka o něm říkala, že je to člověk do nepohody.“