Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., CSc Jan Malypetr (* 1934)

• narozen 9. listopadu 1934 v Praze

• vnuk českého politika Jana Malypetra

• otec JUDr. Jan Malypetr statkářem v Klobukách u Slaného

• po roce 1948 rodinný statek vyvlastněn

• vystěhování z rodinné usedlosti

• vystudoval gymnázium ve Slaném

• vystudoval konzervatoř v Praze

• vyloučen z vysoké školy z politických důvodů před promocí

• Fakultu stavební ČVUT mohl dokončit až po absolvování vojenské služby

• zaměstnán na stavbách jako dělník, později projektant

• od roku 1998 člen ODS, zvolen do zastupitelstva Prahy 10

• roku 2004 neúspěšně kandidoval v senátních volbách v obvodu Praha 10

Ve vzdálenosti deset kilometrů severozápadně od Slaného leží obec Klobuky. V kronice doksanského kláštera je první písemný záznam o obci z roku 1226. Klobuky patřily k prosperujícím vesnicím. Byl zde cukrovar, pivovar, sladovna, mlýny, truhlárny a další drobná řemesla.

Od roku 1717 hospodařil v Klobukách významný staročeský selský rod Malypetrů. Z jeho řad pocházejí dvě významné osobnosti, které se zapsaly do českých dějin. Jan Malýpetr (1815–1899), jeden ze zakladatelů tělovýchovy v Čechách, jehož jméno je v současnosti širší veřejnosti poměrně málo známé. U příležitosti jeho dvoustého výročí narození vydalo Vlastivědné muzeum ve Slaném ve 22. ročníku Slánského obzoru článek Zdeňka Víška Jan Malýpetr – průkopník tělocviku v Čechách. Jeho životní osudy se staly 17. června 2015 rovněž námětem přednášky o regionálních osobnostech ve Vlastivědném muzeu, které se účastnil i jeho praprasynovec Jan Malypetr s manželkou. 

Nejvýznamnějším představitelem rodu byl synovec Jana Malýpetra, prvorepublikový politik Jan Malypetr (21. 12. 1873 – 27. 9. 1947), který svým politickým postojem ovlivnil naše meziválečné dějiny. Narodil se v Klobukách, kde působil jeho otec Josef, zámožný rolník (1828–1900), jako starosta. V Praze studoval na nižším reálném gymnáziu a studia zakončil maturitou na hospodářské škole v Kadani.

„Otázka na dědečka pro mě, protože jsem nositel stejného jména, padla mockrát. Já jsem ho znal jako dítě. Zemřel v roce 1947, když mně bylo třináct let, a proto mám na něho jen dětské vzpomínky. Bydleli v Lisovicích, my jsme bydleli v Klobukách.“

V roce 1903 se Jan Malypetr oženil s Boženou Vopršalovou (1883–1976) z Lisovic u Zlonic. V manželství se narodily tři děti. Jan (1904–1987), Jiří (1910–1991) a Božena, provdaná Stránská (1905–1984).

„Malypetrovi z Klobuk, včetně rodiny Stránských (rodina Stránských bydlela v Praze-Dejvicích), působili jako jedna kompaktní rodina. Dědeček s babičkou bydleli v Lisovicích a my jsme tam za nimi jezdili na kole. Bylo to šest kilometrů. V mých dětských vzpomínkách dědeček jako politik vůbec nevystupoval, ale z mého pohledu to byl člověk velice pořádný. Jeho dílenské nástroje-nářadí mám ještě dnes doma. Někdy Stránští bydleli v Lisovicích, někdy u nás v Klobukách a ty rodiny se touto cestou prolínaly. Prarodiče nás v Klobukách také často navštěvovali. K tomu se váže moje dětská vzpomínka na dědovu přesnost, kterou jsem údajně po něm zdědil. Jezdili kočárem, a když měli přijet v šest hodin na večeři, určitě v šest přijeli.“

Do politického života se Jan Malypetr zapojil vstupem do agrární strany v roce 1899. V roce 1911 byl zvolen starostou v Klobukách a od roku 1914 okresním starostou ve Slaném. V roce 1918 se stal poslancem Národního shromáždění v Praze a tuto funkci vykonával až do roku 1939. V roce 1932 ho prezident Masaryk jmenoval předsedou vlády. Do roku 1935 sestavil tři vlády.

Po nacistické okupaci Jan Malypetr z veřejné politiky odešel, nestal se členem protektorátní vlády, ale po celou dobu válečného období zastával funkci předsedy správní rady v První české vzájemné pojišťovně v Praze, kde svého postavení využíval po dohodě s Aloisem Eliášem k podpoře rodin politických vězňů.

Perzekuce v době druhé světové války se nevyhnula ani Malypetrově rodině. V souvislosti s nacistickou akcí proti vedoucím osobnostem Sokola byl v roce 1941 zatčen a počátkem ledna 1942 deportován do Osvětimi zeť Jana Malypetra Karel Stránský a v roce 1943 byl zatčen jeho nejstarší syn Jan. Byl souzen ve Vratislavi pro ilegální činnost, ale rozhodnutím soudu osvobozen.

„Za války byl tatínek rok zavřený. Byla to taková divná doba. Na statku v Klobukách byla nucená správa. Správce se k nám choval poměrně slušně. Pamatuji si na otcův návrat, bylo to  23. prosince. Volal z Prahy, že jede domů, a skutečně večer přijel. Vzpomínám, jak rozrazil dveře na chodbu, byl takový pohublý, ostříhaný. Rodiče se objali a já jsem tam stál a nikdo si mě nevšímal. Samozřejmě potom…“

Pro záchranu života syna i zetě byl Jan Malypetr nucen intervenovat u prezidenta Emila Háchy. Oba se nakonec vrátili, ale celá rodina byla považována za nespolehlivou a sledována gestapem.

Po skončení druhé světové války snahy o potrestání viníků kolaborace v Čechách často postihovaly i nevinné. Podle Košického vládního programu byla agrární strana, jejímž čelným představitelem Jan Malypetr byl, zařazena mezi strany, které byly zakázány, majetek zabaven a vůdčí představitelé kriminalizováni. Na příkaz ministerstva vnitra ovládaného komunisty byl Jan Malypetr 8. června 1945 na statku v Lisovicích zatčen a obviněn z propagace a podpory nacistického a fašistického hnutí. Po šesti týdnech věznění na Pankráci byl pro nemoc a vysoký věk ze zajišťovací vazby propuštěn a vyšetřován na svobodě.

„První taková politická vzpomínka byl politický proces po válce. Bylo to ve čtyřicátém sedmém roce. Já sám jsem to nesl dost těžce. V té době jsem chodil čtvrt roku do gymnázia v Praze ve Velvarské ulici, protože ve Slaném byla nějaká epidemie (pozn. aut.: tyfová) a gymnázium bylo zavřené. Rodiče mě dali do Prahy. V Praze byl proces vnímán velice citlivě. Když jsem přišel do školy, spolužáci o procesu mluvili. Potom byl děda osvobozený.“

Před Národním soudem v Praze v lednu 1947 byl Jan Malypetr zcela zproštěn obvinění. V jeho prospěch svědčila řada významných osobností, mezi nimi i Jan Masaryk a prezident Beneš. Osvobozující rozsudek byl pro těžce nemocného Jana Malypetra bezpochyby významný, avšak nespravedlivé obvinění a soudní proces se na jeho zdraví negativně projevily. 27. září 1947 ve slánské nemocnici zemřel a o pět dní později byl pohřben do rodinné hrobky v Klobukách.

„A pak už si velice dobře pamatuji na jeho pohřeb, který byl v říjnu v roce 1947. Na říjen bylo veliké horko. Na statku v Klobukách byl udělaný katafalk, u kterého stáli sokolové, čestná stráž. Náves i statek byly plné lidí. Byla to taková poslední vzpoura toho svobodného života proti tomu, co následovalo. On sice zemřel, jeho osoba fyzicky odešla, ale my jeho poselství neseme dál.“

Od prvorepublikového politika Jana Malypetra převzal statek v Klobukách v roce 1934 jeho syn JUDr. Jan Malypetr a začal samostatně hospodařit. V témže roce se oženil s Miloslavou Muellerovou, dcerou úspěšného stavitele ze Smečna (mj. dominantní budova školy ve Slaném Na hájích). V manželství se narodily tři děti. Synové Jan (1934) a Jiří (1940) a dcera Miluška, která bohužel brzy zemřela.

„Tatínek byl prvorozený, jmenoval se Jan, potom byl Jiří a mezi nimi Božena, provdaná Stránská – ‚Bóba‘. Pokud si pamatuji, bojovala mezi herectvím a matkou rodu. Hrála výborně divadlo, ale nakonec se rozhodla pro roli matky. V Klobukách se tehdy hrálo divadlo. Nedávno jsem byl na vinohradském představení Čapkova Loupežníka. Toho hrál v Klobukách strýc Jiří, ještě mám doma plakát. Tatínek i strýc Jiří byli vystudovaní právníci. Už si nepamatuji, jestli studovali společně, ale společně promovali. Pokud vím, otec nikdy práva nedělal. V roce, kdy jsem se narodil, se ujal statku. Strýc měl advokátní kancelář v Praze.“

Po únoru v roce 1948 stihl rodinu Malypetrů stejný osud jako mnoho dalších selských rodin – vyvlastnění majetku a nucené vystěhování. Pro děti sedláků to znamenalo rovněž potíže se studiem na středních a vysokých školách a volbou zaměstnání.

„Tady mám obrázek s trombonem (pamětníkova fotografie v příloze). Nejprve nám v Klobukách sebrali statek, tedy pole. V domě nás nechali bydlet, to podléhalo jinému režimu. V hlavě mám zafixované úterý, kdy k nám večer přišel takový poručíček z slánských kasáren, že se jde podívat na byt, tedy vlastně na vilu, kde má bydlet. Otec šel na výbor, kde mu nabízeli ubytování v Rumburku. Nakonec je přemluvil, že jsme se mohli nastěhovat do domu č. p. 6, který patřil babičce. Ve čtvrtek přijeli vojáci a za jeden den nás odstěhovali. Skříně stěhovali včetně šatů. Jeden z vojáků byl hudebník, a když viděl na klavíru trombon, tak jsme k tomu stěhování ještě hráli.“

Konfiskací majetku utrpení rodiny Malypetrů nekončilo. Protože bývalý hospodář na statku v Klobukách měl zakázáno pracovat ve slánském okrese, našel si zaměstnání ve Státním statku Velvary.

„Když vydal Smrkovský, v té době ředitel státních statků, nařízení, že bývalí agrárníci nesmějí pracovat ve státních statcích, našel si místo ve sběrných surovinách u nádraží ve Slaném. V té době jsem chodil ve Slaném do gymnázia. Při cestě na vlak jsem ho tam vídal v modrém plášti. Připadalo mně to pro něj nedůstojné. Ale on tomu nepodlehl, nesl to, alespoň navenek, docela dobře. Psychicky ho to nezlomilo. Matka o něm říkala, že je to člověk do nepohody. Stále se zajímal o politiku, každý den poslouchal Svobodnou Evropu a Londýn. Zemřel ve třiaosmdesáti letech.“

Rodina Malypetrů měla alespoň to štěstí, že ji nepostihl osud řady selských rodin, které byly po vyvlastnění majetku z obcí násilně vystěhovány.

 „V Klobukách jsme byly osoby nežádoucí a nakonec jsme se radši odstěhovali. Obec na nás vyvíjela takový nenápadný tlak, pod oknem sedával jistý pán, který tam jako kouřil, ale poslouchal, co se u nás povídá. Nebylo to příjemné.“

Když se v roce 1954 uvolnila část bytu u strýce Jiřího Malypetra v Praze, rádi té možnosti využili a přestěhovali se k němu.

„Takže my jsme se z toho vystěhování, které mělo být do pohraničí, v roce 1954 ocitli v Praze. Tím nastala změna našeho života.“

Děti ze statkářských rodin byly pod neustálým dohledem, měly ztíženou možnost studia i volby povolání.

„Chodil jsem do gymnázia ve Slaném. Myslím, že jsme byli poslední třída, která absolvovala celé osmileté gymnázium. Pak už to bylo rozdrobené. Studium v té době nebylo jednoduché. Pamatuji se, že když jsem byl v septimě, nepřipustili k maturitě ve třídě, do které chodil doktor Moucha, osm studentů (mat. 1951–1952).“

V padesátých letech, kdy Václav Moucha maturoval, bylo pro něho štěstím, že se zajímal o archeologii, která byla tehdy vnímána jako neškodný obor. Osm jeho spolužáků takové štěstí nemělo a k maturitě nebylo připuštěno pro svůj „nedělnický původ“. Celá čtvrtina třídy se tak stala obětí akce nepřipustit k maturitě studenty „se špatným poměrem k dělnické třídě“. http://www.pribehy20stoleti.cz/2014/239

„Ten akt byl daný ústředně a já jsem čekal, že dopadnu podobně. Ale nedopadlo to tak, protože zase ústředně bylo nařízeno, že se to vylučování dělat nebude. Takže nás k maturitě pustili všechny. Ale po té maturitě studium na vysoké škole nepřipadalo v úvahu. Takže jsem využil takového triku. S Otou Martinovským a Jožkou Richtrem jsme ve Slaném hráli v kapele. A já jsem využil toho, že jsem se naučil hrát na trombon, a šel jsem na konzervatoř. Konzervatoř byla škola střední a tam jsem doporučení nepotřeboval. Jinak jsem byl připraven dělat traktoristu. To jsem uměl a docela mě to bavilo. Takhle jsem šel na konzervatoř. V roce 1954 se to zase uvolnilo, když nastoupil Zápotocký, a tak jsem se úplně bez problémů dostal na stavební fakultu.“

Po pěti letech studia byl před závěrečnou obhajobou Jan Malypetr z fakulty vyloučen tímto vylučovacím dekretem: „‚Váš původ a rodinné prostředí a Váš postoj k ČSM nezaručují, že byste plnil požadavky kladené na absolventy vysokých škol.‘

A šel jsem. Ještě s jedním kolegou nás pozvali před disciplinární komisi a šli jsme oba. Ono to ale mělo dalekosáhlé důsledky. Tím se anulovala i vysokoškolská vojna a já musel na dva roky na vojnu. Přesto, že je bratr o pět let mladší, byli jsme na vojně spolu. Vojnu o tři měsíce prodloužili, a když jsem přišel domů, šel jsem ještě na dva měsíce na cvičení. Pak jsem musel ještě na rok na brigádu na stavbě, k čemuž jsem se zavázal. A teprve potom jsem mohl nastoupit v kapele Zdeňka Marata v Praze. Tam jsem po vojně hrál.“

Díky ukončenému studiu hry na pozoun na pražské konzervatoři po návratu z vojny Jan Malypetr působil v řadě pražských orchestrů. Vysokoškolská studia mohl dokončit až po šesti letech.

„Titul jsem dostal až po šesti letech, v roce 1965. A to probíhalo tak, že mně v zaměstnání doporučili, abych si udělal diplomku. Musel jsem oběhnout všechny vyučující, aby mi uznali všech čtyřiapadesát zkoušek, které jsem měl hotové. To trvalo rok. Jenom jsem dělal zkoušku z marxismu-leninismu a vědeckého komunismu. Pak ještě další rok trvalo, než jsem dodělal diplom spolu se závěrečnou zkouškou, ale pak už to šlo hladce.“

V roce 1961 se Jan Malypetr oženil s manželkou Evou, se kterou má dvě dospělé děti.

„Mám syna a dceru, dceři je padesát let, synovi osmačtyřicet. Vnuky mám dva od dcery, ale už dospělé. Staršímu je osmadvacet a mladšímu čtyřiadvacet let.“

V roce 1992 byl rodině vrácen původní zemědělský majetek. Protože se ani jeden z bratrů Malypetrových nikdy hospodařením nezabýval, založili v roce 1993 v Kostomlatech u Nymburka zemědělskou společnost, která rodinný majetek v této oblasti spravuje. Hospodářství na Slánsku je pronajaté.

„Původně jsme měli všechno s bratrem ve spoluvlastnictví. Nakonec jsme se dohodli, že si svoje podíly darujeme. Takže Jiří má můj podíl v Kostomlatech a já v Klobukách a Lisovicích. Babička byla z rodu Vopršalů. Její otec vlastnil statek v Lisovicích. Podle babiččiných zápisků to byl úžasně činný člověk. Měl pronajato několik statků v okolí, které objížděl bryčkou nebo vlakem. Zemřel v roce 1905. Rod Malypetrů podle prof. Víška v Klobukách hospodařil od roku 1717. Zpočátku koupili hospodu a statek, později se to rozrostlo, největší výměra byla přes 70 hektarů. V Lisovicích to bylo asi 130 hektarů. Vždycky je to věc píle.“