Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zuzana Marešová (* 1932)

• narozena roku 1932 v Praze ve smíšené židovsko-rakouské rodině

• v létě 1939 vycestovala tzv. Wintonovým vlakem

• rodiče také emigrovali do Anglie

• válku prožila v pěstounské rodině a později s rodiči v Anglii

• roku 1945 návrat do Československa

• v 50. letech otec uvězněn

• v roce 1968 zvažovala emigraci

• žije v Praze

Přesvědčit k rozhovoru paní Zuzanu Marešovou, o jejímž životním příběhu jsem se dozvěděla z časopisu městské části, v níž obě bydlíme, nebylo úplně jednoduché. Patří mezi tzv. Wintonovy děti a měla pocit, že se o jejich osudech a okolnostech jejich záchrany už ví dost. Navrhla jsem, že můžeme mluvit o jejím životě, o předválečném životě její rodiny, zvažované emigraci, potížích s komunisty a dalších věcech. Nakonec se paní Marešová přesto rozhodla svůj příběh vyprávět a zajímavý samozřejmě nebyl jen popis šesti let, které strávila v Anglii, navíc své vyprávění doplnila pečlivě uspořádanými rodinnými fotografiemi. Paní Marešová mluví třemi světovými jazyky, je zkušená motoristka, ráda cestuje, má blízké v Německu i v Americe. Setkaly jsme se těsně po parlamentních volbách a měla velkou radost z toho, že drtivě nevyhrála levice.

„Tatínek měl známou firmu a chtěl otevřít filiálku v Londýně“

Zuzana Marešová, rozená Spitzerová, se narodila jako nejmladší ze tří dcer v rodině smíšené národnostně i nábožensky. Otec, žid, pocházel z Ostravy, jeho rodiče však žili ve Vídni, kde se seznámil s matkou, Rakušankou katolického vyznání. Otec byl inženýr-chemik a zabýval se výrobou stomatologického materiálu: „Tatínek měl známou firmu na výrobu zubotechnických přípravků, jmenovala se Gips Spitzer. Měl filiálku i ve Vídni a v předtuše, že tady se něco bude dít, chtěl otevřít filiálku v Londýně.“ Otcovo povolání rodinu finančně dobře zajišťovalo, maminka byla v domácnosti a starala se o výchovu tří dcer – Lily, Dity a Zuzany. Rodina často cestovala, doma se mluvilo německy, česky se dcery naučily od „slečny k dětem.“ V Praze bydleli na Vinohradech blízko Orionky, o velkých svátcích navštěvovali vinohradskou synagogu, o prázdninách jezdili do Starých Splavů u Máchova jezera a v zimě lyžovat. Maminka řídila auto, malá Zuzana hrála v tehdejším německém divadle dětské role.

Rodinný život se příliš neodlišoval od života jiných rodin z vyšší střední vrstvy společnosti – jazykově i nábožensky smíšené rodiny nebyly nedlouho po rozpadu rakousko-uherské monarchie ničím neobvyklým. Na antisemitské výpady si paní Marešová nevzpomíná, zmiňuje jen jedinou příhodu z dětství, kdy jim němečtí výrostci zbourali srdce z písku s vepsaným citátem Tomáše Garrrigua Masaryka „Pravda vítězí“, ale hodnotí to spíš jako útok proti Čechům.

„Z té doby mám jen matnou vzpomínku, že jsme měly někam jet“

Paní Marešová, v roce 1939 sedmileté dítě, přesně nemohla znát okolnosti svého odjezdu do Anglie ani způsob, jak se mamince podařilo všechny tři dcery vyslat pryč z Československa. „Já mám z té doby jen matnou vzpomínku, že jsme měly někam jet a maminka mi ukazovala knížku, kde byly krásné obrázky květin. Říkala: ‚Víš, tam budou takové květiny, jako jsou tady namalované.‘“ Otec byl od jara či léta 1939 v Anglii, kde zakládal „v předtuše, že se něco stane,“ pobočku své firmy, výjezd z Československa organizovala z Prahy maminka sama.

Jisté je, že tři sestry Spitzerovy odjely v červenci roku 1939 vlakem do Londýna. „Bylo mi sedm, ale to se mi vrylo do srdce: rodiče za tím sklem, na peróně a všichni plakali.“ Paní Marešové utkvěla především epizoda, která se odehrála při odjezdu na nádraží, kdy se ztratila nebo možná byla ukryta. Vlak měl pak zpoždění, protože se čekalo, až se znovu najde. „Další vzpomínka je ta, že sedím ve vlaku, máma stojí za oknem, na peróně a brečí. Se mnou byla Dita, prostřední sestra, o čtyři roky starší než já, a nejstarší Lilly. Stala se tam taková zajímavá věc, kterou jsem si ověřila u pana Wintona po válce. Sama si na to nepamatuju, říkala mi to máma. Máma říkala, že jsem najednou zmizela z toho vlaku, že nikdo nevěděl, kde jsem, a že mě začali hledat. … Udělali prohlídku celého Wilsonova nádraží a našli mě omámenou ve sklepě. Já si z toho pamatuju to, že jsem zase seděla v kupé a naproti mně seděla holčička. My jsme měli všichni číslo a ona tam měla jméno a to její jméno bylo stejné jako moje.“ Později se mamince podařilo zorganizovat i přestěhování celého rodinného majetku, včetně šperků, do Anglie, kde celá pětičlenná rodina Spitzerových strávila válku. „My jsme měli hodně šperků. To by nebyla máma, aby na něco nepřišla. Ona koupila játra, nacpala tam ty šperky a upekla to, čímž se to zavřelo. To pak poslala tátovi do Anglie jen tak, obyčejnou poštou.“

Po příjezdu na londýnské nádraží byly sestry rozděleny – nejstarší, patnáctiletá Lily studovala internátní zdravotní školu, prostřední, jedenáctiletá Dita nastoupila do československé střední internátní školy v Anglii a nejmladší Zuzany se ujala aristokratická rodina, která žila v Cornwallu. Paní Marešová si vybavuje cestu vlakem z Londýna do Cornwallu s pánem, který ji měl vyzvednout a přivézt do rodiny. „Vůbec si nepamatuju, jak jsem se sešla v Londýně s tátou. Ten tam musel být jen chvilku, protože si pamatuju, že jsem byla zase ve vlaku s nějakým cizím pánem, ten neuměl česky, já neuměla anglicky. Museli se ale předtím sejít s tátou, protože on měl papír, na jehož levé straně bylo napsáno česky ‚Máš hlad, žízeň, chceš na záchod?‘ a napravo to bylo anglicky. On mi to vždycky ukazoval, jestli něco nechci.“ Zmiňovaná velice bohatá aristokratická rodina přijala dívku ze země okupované nacisty proto, aby se také zapojila do pomoci ve válce – podle tehdejšího hesla „to do a bit for the war“. V rodině vyrůstala stejně stará dcera Elisabeth, ale rodina nepřijala malou Zuzanu nijak vřele, paní Marešová to vysvětluje nepřekonatelnými třídními rozdíly mezi anglickými aristokraty a dívkou z ciziny. „Bylo to asi takhle: nejdřív byla ta rodina, pak byli koně, psi, pak bylo služebnictvo a pak cizinci.“

„Dobře se o mě starali po materiální stránce, ale emocionálně jsem strádala“

Materiálně u této rodiny rozhodně nestrádala, jídla byl dostatek, děti žily ve vlastním domě, měla vlastního koně a chodila do školy, ale rodinné prostředí bylo citově chladné a uzavřené. „Dobře se o mě starali po materiální stránce, ale emocionálně jsem strádala. Například jsem upadla, uhodila jsem se a plakala. Bylo mi řečeno: ‚Anglická dívka nepláče.‘ … Hlavně neukázat žádné emoce. Nesmát se moc nahlas, nebrečet. Tak jsem se uzavřela do sebe… Oni nebyli zlí, jen se chovali tak, jak byli zvyklí. O nic lépe se nechovali ani k vlastním dětem.“ Velice rychle se naučila anglicky: „To šlo hrozně rychle. Tam nebyl nikdo, kdo by mluvil jinak. V tom věku se dítě učí hrozně rychle. Máma mě přijela navštívit asi po pěti měsících a já jsem se s ní už nedomluvila, ani česky, ani německy. Já už jsem pak nemluvila ani česky, proto mě rodiče nakonec poslali do československého internátu.“

„Při blitzkriegu byl každou půlhodinu nálet“

V aristokratické rodině strávila paní Marešová dva roky. Byla to tvrdá škola života, chladná výchova zanechala v dětské duši v důležitých letech silné stopy a odcizení, především od matky, pociťovala paní Marešová až do dospělosti. „Bohužel ta doba poznamenala můj rodinný život. Odcizila jsem se rodičům.“ V roce 1941 začala žít opět s rodiči, kteří mezitím získali v Anglii pořádné zaměstnání i byt – dosud mohli jakožto utečenci vykonávat pouze pomocná zaměstnání a žili v podnájmu. Později dostali rodiče formální statut uprchlíka a s ním možnost lepšího zaměstnání. Tatínek pracoval jako chemik ve válečném průmyslu, žili nejdříve v Londýně, od roku 1943 ve Walesu a v Cardiffu, ke konci války se vrátili zpět do Londýna. Od roku 1944 navštěvovala Zuzana Marešová československou internátní školu založenou exilovou vládou v Breconshire. „Škola byla zřízena v hotelu Abernant Hotel v Breconshire ve Walesu. Internát vedl voják jménem Havlíček. … Jednou se přes školu vracely britské bombardéry z náletu nad Evropou, jeden nedoletěl a přímo před hotelem spadl.“

Za války byl otec členem dobrovolných protipožárních hlídek, takzvaných air-raid warden, které organizovaly přesun do krytů, odklízely sutě po náletech, vozily raněné atd. Za svého pobytu v Anglii zažila paní Marešová tzv. blitzkrieg i nálety raket V1 a V2 na Londýn. „Těmahle rukama jsem vyhazovala zápalné bomby ze zahrady. Ale nám už to ani nepřišlo. … Tenkrát musel mít každý na zahradě kryt, my jsme ho měli, a vedle sousedi dostali zásah přímo na ten kryt a zahynuli. Od té doby nás máma vždycky vytáhla a při náletu jsme spali v obýváku pod pianem. Při blitzkriegu byl každou půlhodinu nálet. To bylo hrozně intenzivní.“ Paní Marešová vzpomíná, jak s tatínkem sledovali ze střechy domu, kde bydleli, letecké bitvy spitfirů a bombardérů, dokud jim to maminka nezakázala: „Táta mě vzal vždycky na střechu a sledovali jsme, jak bojovala letadla. Vždycky letěl těžký bombardér a lehčí anglické spitfiry se na něj spustily jako vosy. Pak bylo vidět, jak něco hoří, i padáky jsme viděli. Po obloze jezdily světlomety, a když se jim podařilo dostat německé letadlo na světlo, tak se okamžitě přidaly další, aby se dostaly do kříže, a pak na ně útočily spitfiry. … Tak na tohle mě bral táta, než mu to máma zatrhla.“

„Pořád nám vyčítali, že jsme válku strávili na Západě“

Po skončení války vstoupila nejstarší sestra Lily do americké armády a působila v Německu v americké zóně. Otec byl přednostně repatriován do Československa v létě 1945 – pomáhal zakládat chemičku v Neratovicích – a v listopadu 1945 se do Prahy vrátila Zuzana s maminkou a prostřední sestrou Ditou. Návrat po šesti letech nebyl jednoduchý – v roce 1939 odjížděla Zuzana Marešová jako sedmileté dítě a do Prahy se vracela 13letá dívka, která mluvila lépe anglicky než česky. Rodinu čekaly ještě horší časy po nástupu komunistů k moci: jednak bylo rodině Spitzerových vyčítáno, že přežila válku na Západě, maminka byla navíc Rakušanka a nejstarší sestra sloužila v Německu v americké armádě. „Pořád nám vyčítali, že jsme válku strávili na Západě. Dokonce jsme slyšeli: Jiní umírali v koncentráku, a vy jste přežili, vy jste tomu utekli.“

Po únoru 1948 zvažovala rodina emigraci, příbuzní žili v Rakousku, ale nakonec se rozhodli zůstat v Československu – kvůli nejmladší dceři. „Já jsem se zatvrdila a řekla, že nikam nejedu, že se chci vdávat.“ V 50. letech byl otec odsouzen k jednomu roku vězení – řekl jakousi nesprávnou věc v nesprávnou dobu a byl odsouzen za podvracení republiky. „Táta řekl svůj názor, ať byl kdekoli a kdykoli, a měl z toho velké nepříjemnosti. Tady byla po roce 1948 nálada jednou proizraelská, pak protiizraelská a on se vyjádřil v té době obráceně. Protože komunisti už byli připravení dosadit na jeho místo hlavního inženýra, tak ho zavřeli. Bylo to v roce 1951. Ze soudu mi šel mráz po zádech. Pak ho zavřeli do Ilavy.“ Po návratu z vězení se otec uzavřel, přestal vnímat politickou realitu, věnoval se práci a rodině: „Jako kdyby to tam z něj vytloukli. Už se k ničemu nevyjadřoval. Dával si velice dobrý pozor.“

Začátkem 50. let se Zuzana Marešová vdala a postupně se jí narodily dvě dcery. Pracovala v Československých aeroliniích, kde mohla uplatnit své jazykové znalosti, později však o toto zaměstnání přišla kvůli otcovu uvěznění. Stejně tak byly propuštěny ze zaměstnání starší sestry, které pracovaly v podniku zahraničního obchodu, a později se živily jako prodavačky, než se zase vypracovaly na adekvátní místa. Nejstarší sestra v roce 1967 emigrovala do Spojených států.

„Na hranicích nás vítali sovětští vojáci“

Velmi dramatické momenty zažila paní Marešová v roce 1968: Po maturitě odjela starší dcera na letní zemědělskou brigádu do Francie a paní Marešová s manželem a mladší, pětiletou dcerou na prázdniny do Bulharska, kde je zastihl 21. srpen 1968. Odjeli k příbuzným do Vídně, kde se měli rozhodnout, co podniknout dál – manžel se vypravil do Prahy, aby zjistil situaci. Mezitím přišla zpráva o smrti starší dcery ve Švýcarsku, která se po několika dnech naštěstí ukázala jako falešná, přesto přišla paní Marešová následkem traumatu o dítě, které čekala. Rodina se přikláněla k rozhodnutí emigrovat, bylo však třeba spojit se s dcerou, která se měla vracet z Francie a o situaci v Praze a o tom, že rodiče jsou ve Vídni a že se nesmí vrátit sama do Prahy, nevěděla. Do Prahy se na průzkumnou návštěvu vypravil manžel paní Marešové, ale k rozhodnutí, zda se vrátit do Československa nebo emigrovat, jeho návštěva nepřispěla. Nakonec se celá rodina komplikovaně setkala ve Vídni, a byť se původně rozhodli k emigraci, mladší dcera náhle onemocněla a nakonec se vrátili do Prahy. „My jsme s dcerou byly rády, že jedeme domů. Na hranicích nás však vítali sovětští vojáci. Pak začala takzvaná normalizace.“ Rozhodnutí zůstat v Československu po roce 1968 paní Marešová nelituje, byť neměla v komunistickém prostředí nikdy jednoduchou pozici. „Nevím, jestli toho lituju. S touhle zemí jsem spojená pupeční šňůrou. Chtěla jsem domů a řekla jsem si, že tady budu spokojená. Ovšem byly doby během těch čtyřiceti let komunismu, kdy jsem si říkala, proč jsem sem jezdila.“

„Pořád mě uháněli o nějakou spolupráci“

Řada příbuzných paní Marešové žila v zahraničí, do ciziny emigrovala její sestra a později, v roce 1984 i její mladší dcera. Navíc se paní Marešová domluvila výborně anglicky, německy a francouzsky a setkávala se i v Praze se zahraničními návštěvami. „Kamarád mého muže mě jednou poprosil, že mu přijede návštěva manželů z Indie a jestli bych paní vzala trošku po Praze. Tak jsem to udělala. Pak za týden jsem byla na Bartolomějský. Čtyři chlapi dokola. A teď to jelo… Trvalo to dvě hodiny, než jsme se dostali na to, že jde o tu ženskou. Já jsem se tak rozčílila: ‚Copak jste se na to nemohli rovnou zeptat?‘ A oni: ‚Nebyly jste náhodou někde u nějakého letiště? Víte vůbec, kdo to je?‘ Říkali, že to byla manželka indického guvernéra. Já na to: ‚To mi ani neřekla.‘ Pak po mně chtěli, abych hlídala toho kamaráda a abych jim podávala zprávy. Ti mě uháněli pořád o nějakou spolupráci. Slibovali mi, že mě dostanou do British Airways, pak už jsem nevěděla, jak se jich mám zbavit. Dávali mi papír, že o tom nesmím nikde mluvit. Tak jsem jim říkala: ‚Já za sebe neručím, jsem ukecaná, když se rozjedu, tak mluvím, mohla bych něco říct. Radši se mnou nepočítejte.‘ Ale dali mi pak pokoj.“ 

V roce 1984 se měla paní Marešová vydat do Německa kvůli takzvané přemlouvací návštěvě a přesvědčit dceru k návratu do Československa. „Mě pustili na takzvanou přemlouvačku. Dokonce to došlo tak daleko, že mě zavolali na služebnu SNB, vzali si mě dozadu a řekli: ‚Hele, my ti dáme s sebou injekci, píchni jí to a máš ji doma hned.‘ Tak jsem tam jela, ale bez injekce. Měla jsem potom nepříjemnosti. Já byla na výsleších v Bartolomějský snad víc než doma. A takový pitomý otázky!“ Za dcerou na návštěvu ji samozřejmě nepouštěli, výjezd byl nežádoucí.

„Nemoci se vrátit je hrozná věc“

Počátkem 90. let se Zuzana Marešová dozvěděla, že patří mezi děti vyslané do Anglie v rámci záchranných transportů organizovaných Nicholasem Wintonem. Do té doby nevěděla, jak se jí a sestrám podařilo vycestovat, ani rodiče, ani starší sestry o okolnostech odjezdu nemluvili ani za války, ani po válce. Od té doby se účastní přednášek, setkání s Nicholasem Wintonem, účinkovala ve filmech Mateje Mináče a na prezentacích jeho filmů v Čechách i v zahraničí. Mezi tzv. Wintonovými dětmi má paní Marešová několik přátel a přítelkyň. „Při tom všem, co jsem zažila, jsem měla velké štěstí. Byly děti, které se po válce vracely z Anglie a nikoho už tady neměly. Žijí po světě. Je otázka, jestli byly šťastnější jako sirotci na vlastních nohách ve svobodné zemi, nebo člověk tady s rodinou, ale v komunismu. … Je třeba vážit si toho, že v dnešní době jet ven znamená zároveň moci se vrátit. Nemoci se vrátit je hrozná věc.“

Podle vyprávění paní Zuzany Marešové zpracovala Andrea Jelínková v červnu 2010.