„Po příběhu s mým otcem už bylo jasné, že v Bělorusku není možné změnit moc prostřednictvím voleb. Jakákoli účast ve volbách byla podnětem k nenásilnému odporu. Aby lidé vyšli do ulic, aby se konaly masové protesty. On (Lukašenko) zabíjel po celou dobu své vlády. Celých dvacet šest let. Kdo chtěl vidět, viděl, že po celých šestadvacet let diktátorovy vlády byla prolévána krev a byly lámány lidské osudy. Krev začínala téct malými pramínky. Ale po událostech v srpnu 2020 už teče jak řeka. Kdo říká, že běloruská revoluce je nekrvavá, říká nesmysly. Lukašenko celých dvacet šest let prolévá krev a zabíjí vlastní národ a ty, kdo nesouhlasí s jeho diktátorskou politikou. V roce 2010 byla hlavním spouštěčem mého radikalismu a ještě většího přesvědčení, že s Lukašenkovým režimem se nedá mluvit, vražda mého přítele Alieha Biabienina, zakladatele webových stránek Charty 97. V září jsem u jeho rakve přísahal, že půjdu až do konce.“
„Začal soud – proces s mým otcem Michailem Maryničem. První věcí, kterou se mým právníkům podařilo prokázat, bylo, že stejných devadesát tisíc dolarů, které byly nalezeny u Maryniče, vystupovalo jako důkazní materiál v různých případech v Bělorusku. V trezoru v kanceláři vyšetřovatele v Brestu mělo být dvacet tisíc. Čísla těchto bankovek figurovala v případu úplatkářství na brestské celnici. Deset tisíc přivezli z Vitebské oblasti. Peníze byly odvezeny na KGB a ta je otci nastrčila. Soud následně konstatoval, že se jedná o padělané dolary, a stáhl je z obvinění. Příběh byl ututlán. Podobně příběh o zbrani. Pistole Glosk 17. Objednali jsme s bratrem forenzní zkoumání částic, jedno z prvních v Bělorusku. Kdyby měl otec zbraň v kapse, byly by v ní částečky hmoty. Na zbrani ale nebyly žádné otisky, žádné částice. Pistoli také stáhli z obvinění. Během této doby se nám podařilo prokázat, že otec byl sledován. Celý měsíc za ním jezdila auta.“
„Bylo mi jasné, že je to opravdu nebezpečné. Byly známy příběhy o vraždách Zacharanky, Krasouského a Zavadského. Vyšla Prokuridisova zpráva. Nikdo nepochyboval o tom, že Lukašenko je vrah, zločinec a zloděj. V noci mi zavolali a varovali mě, abych se nepřibližoval k autu – podstrčili mi tam náboje. Já jsem v tom městě vyrostl, mám v Minsku spoustu přátel, dokonce i v silových strukturách. Obecně mi bylo doporučeno, abych město opustil. Lukašenko využíval nás, děti, aby mohl otce držet v šachu. Odjel jsem tehdy do Moskvy. Celý příběh rychle skončil. Starší bratr mi vyprávěl, že otci zavolal dnes již zesnulý Mikalaj Lazavik – byli s otcem kamarádi – a jasnými slovy mu řekl: „Míšo, existují pokyny, že tě za žádných podmínek nesmějí zaregistrovat; můžeš nasbírat milion podpisů, ale nezaregistrují tě.“ A tak se také stalo. Otec nebyl zaregistrován, jak řekl Lazavik. Bylo mi naprosto jasné, že Lukašenko je mstivý člověk a že tento příběh jen tak neskončí. Po odmítnutí registrace otec zaujal tvrdý a jasný postoj. Přešel do otevřené opozice, do otevřené konfrontace s Lukašenkem.“
Paviel Marynič se narodil 18. července 1970 v Jevpatorii na Ukrajině. Jeho matka Ljudmyla Hryhorivna Marynič (rozená Kozlovska) je stavební inženýrka, původem z Jevpatorie. Otec Michail Afanasjevič Marynič (1940–2014) byl stavební inženýr, státní úředník, diplomat, běloruský opoziční politik; narozen ve vsi Staryja Haloučycy v Homelské oblasti tehdejší Běloruské SSR. Paviel vystudoval střední školu č. 20, Technický institut v Minsku a Všeruskou akademii zahraničního obchodu v Moskvě. Zabýval se podnikáním. Jeho otec v roce 2001 kandidoval ve volbách běloruského prezidenta, ale nebyl zaregistrován. Následně byl na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen do vězení. Paviel u soudu hájil otcovu nevinu, financoval opozici, účastnil se protestů. Před zatčením se skrýval v bytech svých přátel a v roce 2010 z obavy o život odjel do zahraničí. Ve Vilniusu obnovil činnost Charty 97 a scházel se s vůdci opozice. Absolvoval litevskou univerzitu Mykolase Romerise. V roce 2020 vytvořil systém pro online monitorování volebního procesu ZUBR, zpravodajský kanál YouTube Malanka Media, vystoupil v litevském parlamentu s výsledky své práce a litevský sejm v důsledku toho jednomyslným hlasováním neuznal běloruské prezidentské volby a Alexandra Lukašenka nepřiznal legitimním vůdcem Běloruska.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
