RNDr. Vladimír Mašín

„Teď jsem byl doma a najednou se začaly objevovat československé prapory, každý je měl schovaný, otec taky, my jsme měli ovšem velikou vlajku z Lovosic, kterou rodiče věšeli na obrovskej barák, takže to bylo přes celý okno a viselo to až dolů. Otec nebyl nějaký řemeslník, tak to nějak udělal a babička to chtěla pověsit, a ono to nešlo. Teď stála na okně v prvním poschodí, já jsem se bál, že spadne, teď to tam rvala, ono to nešlo, říkala: ‚Drž mě,‘ já jsem ji držel za sukně, ale co bych ji udržel, já už ji viděl spadlou. No nešlo to, prostě. Tak jsme nepověsili ten prapor a za chvilku zvonění, veliký zvonění, dva s helmou, pásky: ‚Proč nemáte prapor?‘ Babička říká: ‚Neumím to, pojďte nám pomoct.‘ – ‚Ne, to my nemáme čas, my kontrolujeme, koukejte si to dát do pořádku, všude jsou prapory, vy nemáte.‘ To byly hlídky, co chodily, když byl nálet, a zaháněly lidi do krytu a tak nějak různě se ochomýtaly. Tak tyhle vlastenci přišli, ale když jsme chtěli, aby nám pomohli, tak neměli čas. Všude prapory, my jsme je neměli, otec nikde. To trvalo asi dvě hodiny a už tyhle dva zase chodili, nás vynechali: ‚Sundat prapory, jedou německý tanky, a kde bude prapor, ten rozstřílej!‘ Tak zase rázem vlajky zmizely.“