Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Vladimír Mašín (* 1936)

• narodil se 1. února 1936 v Ústí nad Labem

• vyrůstal a většinu života strávil v Lovosicích

• v říjnu 1938 se přestěhoval se svým otcem-poštovním úředníkem do Prahy

• matka zůstala po záboru pohraničí v Lovosicích, které se ocitly v Německé říši

• v srpnu 1943 matka Marie Mašínová zatčena gestapem

• osvobození se dočkala až na konci války

• v Praze-Zahradním Městě pamětník zažil Pražské povstání

• v červnu 1945 se vrátil do Lovosic

Rodinu Vladimíra Mašína rozdělila mnichovská dohoda. Jeho matka zůstala po záboru pohraničí v Lovosicích, které se podobně jako sousední Litoměřice ocitly na území Německé říše. A malý Vladimír odjel se svým otcem-poštovním úředníkem do Prahy a se svou maminkou trávil v Lovosicích Vánoce a prázdniny.

Jako aktivní česká vlastenka a sokolka pomáhala Marie Mašínová uprchlým vězňům a na konci léta 1943 ji nacisté za její protiněmeckou činnost potrestali. Pamětník ji doprovázel na gestapo do Litoměřic, kde jí sdělili, že má nastoupit na dva týdny do vězení. V litoměřické vazební věznici nakonec strávila téměř dva roky. Pamětník v Praze-Zahradním Městě zažil Pražské povstání.

Matka jako vlastenka odmítala mluvit německy

Narodil se 1. února 1936 v Ústí nad Labem, ale vyrůstal v Lovosicích, odkud pocházela jeho maminka Marie. Jeho tatínek Vladimír pocházel z obce Nepoměřice nedaleko Kutné Hory a do Lovosic přišel v roce 1925 jako poštovní úředník.

„Lovosice byly hodně německé město a po roce 1918 se republika snažila dostat český živel do pohraničí s pomocí státních zaměstnanců – pošťáků, železničářů a úředníků. Němci českým přistěhovalcům vyčlenili v Lovosicích dvě oblasti – Nové Klapý na jedné straně a na druhé straně u hřbitova Teplickou čtvrť, tam jsme žili my,“ vypráví Vladimír Mašín. Jeho rodiče si kousek od hřbitova postavili velký dům a část místností pronajímali českým učitelům. „Tak si matka vydělávala, dělala jim snídaně a prala,“ vysvětluje pamětník.

Na začátku října 1938 přišel jeho otec o práci na lovosické poště – pohraničí se stalo na základě mnichovské dohody součástí Německé říše a české státní zaměstnance vystřídali němečtí. Dostal práci v Praze na poštovním ředitelství a Vladimír Mašín se jako dvouapůlletý chlapec odstěhoval do Prahy s ním. Žili s babičkou z otcovy strany ve vilce na Zahradním Městě a za matkou pamětník jezdil na Vánoce a prázdniny.

„Matka byla veliká a aktivní vlastenka. Žila odmalička v Lovosicích a všude dávala najevo, že je Češka. Lidé někdy vydávají svůj hendikep za klad a ona všude zdůrazňovala, že nemluví německy. Že žije v kraji, kam přišel praotec Čech a povinností každého Němce je naučit se česky,“ popisuje pamětník svoji maminku, která se po záboru pohraničí odmítla ze svého domu vystěhovat. „Také si mysleli, že válka bude krátká,“ dodává.

Ve škole z filmu Obecná škola

V Praze začal Vladimír Mašín v září 1942 chodit do školy. A ne do ledajaké. Dřevěné školní pavilony si zahrály ve filmu Obecná škola režiséra Jana Svěráka. Školu totiž navštěvoval jeho otec a autor scénáře Zdeněk Svěrák, který je stejně starý jako pamětník, ale ze školy si ho nepamatuje. Škola se nacházela v oblasti Slatiny mezi Vršovicemi, Strašnicemi a Záběhlicemi, kde v dřevěných domcích žili od roku 1924 váleční veteráni a dělníci, kteří stavěli železniční trať z Wilsonova nádraží do Hostivaře.

„Tahle škola voněla dřevem, a když svítilo slunce, bylo tam hezky. Učila nás mladá paní učitelka Puchertová, která vypadala jako princezna a uměla krásně kreslit, třídu nám svými kresbami zkrášlovala. Naučila mě číst a psát, což jsou věci, které potřebuji dodnes,“ říká pamětník. Dřevěné pavilony i čtvrť Slatiny zpustly a radnice Prahy 10 plánuje jejich demolici, protože na tomto území má vyrůst moderní čtvrť.

První školní prázdniny strávil jako obvykle s maminkou v Lovosicích. Brala ho s sebou na setkání Čechů, kteří v Lovosicích zůstali. „Chodili jsme k Vakům. Pan Vaka se vyučil vahařem ve Vídni a měl jediné vahařství v Lovosicích. Byl to moudrý a šikovný řemeslník a velký vlastenec. U Vaků se vyprávělo, co se děje na frontách,“ vzpomíná Vladimír Mašín a popisuje, jak se pan Vaka na jeho matku rozčilil: „Na jaře 1943 se v lese u obce Radostice objevili tři ruští uprchlí zajatci a matka jim tam nosila jídlo. A nechávala jim české sirky, aby prý poznali, že jim pomáhají Češi. Pan Vaka jí vynadal, že jim je to jedno a ona jen upozorní na Čechy v Lovosicích.“ Ruské zajatce Němci pochytali, ale na českou stopu přitom nepřišli.

Češi z Lovosic zachránili uprchlé francouzské vězně

I další „kousek“ jeho maminky Němcům unikl. „Rodiče měli zahradu a jednou tam matka šla, otevřela včelín a v něm byli tři Francouzi, uprchlí zajatci. Měli velké štěstí, že na ně narazila moje matka, protože kolem nás už tehdy bydleli většinou Němci. Matka se s nimi nemohla domluvit a vzpomněla si, že v Novém Klapý žijí Češi a jejich dcera mluví francouzsky. Ta se s nimi domluvila, sehnali jim obleky a tahle slečna se s nimi vydala na cestu vlakem do okupované Francie,“ vypráví pamětník a dodává, že se jednalo o velmi riskantní a nebezpečný čin. I když díky tomu, že Lovosice byly na území Německé říše, nepotřebovali pro cestu povolení. Cesta trvala dva dny a dvě noci, ve dne se schovávali, jeli pouze v noci a předstírali, že spí za kabátem. Vladimíru Mašínovi přijde neuvěřitelné, že se do Francie dostali bez problémů.

„Jeden z Francouzů té slečně pak řekl, že si na ni počká a vezme si ji za manželku. A opravdu v roce 1945 přijel, vzal si ji a odstěhovali se do Francie. Tím to ale nekončí, v roce 1968 přijeli všichni Francouzi k nám na zahradu, s manželkami i onou Češkou. Byla to velká sláva, přivezli nám spoustu dárků, a tak jsem ty Francouze také poznal a vím, že se to doopravdy stalo, že si to matka nevymyslela.“

Já vás viděl a udám vás! křičel na matku Sudeťák

Třetí protiněmecká aktivita jeho maminky už bez trestu nezůstala a pamětník byl u toho. V létě 1943 chodil s maminkou k německému zemědělci panu Grafovi na pole u Lovosic. Maminka s jeho českou manželkou dopoledne sklízela zeleninu – kedlubny, tuříny, saláty – po obědě ji čistily a připravovaly do bedýnek, které pan Graf večer naložil na loď, na níž se zelenina dostala po Labi do Drážďan.

Pamětník s maminkou zůstávali u Grafových i na oběd, který popisuje jako překvapivě chudý – hustá zeleninová polévka s kouskem chleba, až večer si prý dával doma k večeři salámek. Když odcházeli domů, tak si maminka pokaždé do zástěry nabrala vařené brambory pro prasata. Grafovým říkala, že si je bere pro své slepice, cestou je ale vysypala u trati, kde pracovali ruští zajatci.

„Jednou jsme takhle šli, matka ty brambory hodila a najednou se ozvalo česky: ‚Paní, já vás viděl, a vy to děláte vždycky, je to zakázaný a já vás udám!‘ Byl to asi nějaký Sudeťák, který ty vězně hlídal. Tak jsme utíkali, ale to už bylo zbytečné, matka byla známá a asi za týden přišel doporučený dopis, že se má dostavit na gestapo.“ Jeho maminka po válce tvrdila, že ji udal Čech Hercinger, u kterého poslouchali „Londýn“, jak se říkalo rozhlasovému vysílání BBC v češtině.

Místo dvou týdnů strávila ve vězení dva roky

Na gestapo v Litoměřicích šel Vladimír Mašín s maminkou. „Bylo v budově, kde měl prodejnu Baťa. Zatímco v Litoměřicích zněla v ulicích jen němčina, tak na schodech gestapa zase čeština. Gestapák na matku začal mluvit německy, ale ona že nerozumí. Tak jí česky řekl, že tam děti nesmí být. Matka řekla, že mě nemá kam dát, on mávnul rukou a pustil nás. U výslechu byl gestapák, zapisovatelka a tlumočnice, nevím proč, protože ten gestapák mluvil obstojně česky. Ptal se jí na různé věci a nakonec jí řekl, že tam bude muset zůstat, že to tipuje na dva týdny. Řekla, že mě musí předat otci, který pracuje v Praze na poštovním ředitelství. Řekl jí: ‚My tam zavoláme, dnes si pro něj přijede a vy zítra přijdete.‘ A pak už jsme šli domů.“

Do večera museli „udat“ domácí zvířata. Se slepicemi a králíky v pytli běželi k Vakům, kde je paní Vaková odmítla, protože se obávala, že to nebude na dva týdny. „Vedle Vaků bydlel Čech Lébl, který se přihlásil k Němcům a všichni Češi jím opovrhovali. Matka na něj ze zoufalství zazvonila a on řekl, že se o to postará. Kozu jsme nechali u Grafových. Matka sbalila věci a večer jsme šli na nádraží, kde mne předala otci i se psem Punťou. Viděl jsem ji až za dva roky, v květnu 1945.“

V Praze pamětník nastoupil do druhé třídy, zatímco maminka zůstávala ve vazební věznici v Litoměřicích. Mohli jí psát jednou za čtvrt roku. „Její dopisy byly cenzurované, vždycky psala, že se jí vede dobře a že nic nepotřebuje,“ říká pamětník a dodává, že jim ale po válce řekla, že tam byla velká bída, a vyčetla tatínkovi s babičkou, že jí posílali jen povolené balíky a nesnažili se do vězení propašovat něco navíc.

Vladimír Mašín se domnívá, že ji ve vazbě nechávali tak dlouho, protože tam šila panenky, které se líbily dozorcům. Vazbou procházela řada lidí a maminka se v ní seznámila s Miladou Horákovou. „V mojí matce zanechala obrovský dojem. Po válce se pak matka stala v Lovosicích funkcionářkou u národních socialistů, vozila Miladě Horákové z Lovosic sádlo a vajíčka a z Prahy přivážela propagační letáky národně sociální strany,“ říká pamětník. Ovocem a vajíčky zásobovali sestru a dceru Milady Horákové i po jejím zatčení a justiční vraždě.

V Nepoměřicích předběhli dobu

Další prázdniny po matčině uvěznění trávil pamětník u tatínkovy rodiny v Nepoměřicích, kde se měl dobře. Jeho dědeček vlastnil hospodu, kde měl k dispozici tři druhy limonád. Jídla na vesnici měli dost, protože vesničané chovali načerno domácí zvířata, ze kterých nemuseli odvádět povinné dávky Němcům. V Nepoměřicích se jim vždy podařilo bez úhony přečkat kontroly.

„Jakmile Němci přišli, poslal starosta spojku a všichni začali schovávat prasata. Starosta je zavedl do hospody, kde je pohostili. A když je dobře pohostili, tak už ani nešli po vesnici. Nikdy tam nikoho nezavřeli, vesnice byla jedna velká rodina,“ popisuje pamětník.

Po prázdninách musel opustit dřevěné pavilony a nastoupit do třetí třídy do kamenné školy v Záběhlicích, která se mu však ani trochu nelíbila. Cítil v ní plesnivinu a navíc v ní byla zima, protože na podzim 1944 docházelo uhlí. Na Zahradním Městě také často nešla elektřina, protože přednost měla zdejší továrna na pneumatiky. Tatínek proto rozhodl, že malý Vladimír pojede opět k rodině do Nepoměřic. Tamní školu popisuje jako dnešní waldorfskou. „Oni tam předběhli dobu. Bylo to jako ta waldorfská. Každý si mohl dělat, co chtěl, jít se napít k umyvadlu, kdy chtěl, odejít domů, kdy chtěl. A domácí úkoly neexistovaly,“ směje se pamětník.

Lekl se, že povstání začalo kvůli němu

Do Prahy se vrátil na jaře 1945 a optikou devítiletého chlapce prožil na Zahradním Městě Pražské povstání. Z něj se mu uchovalo v paměti několik komických příhod. V úterý 1. května se toulal jako obvykle po ulicích vilkové čtvrti a natrefil na starší kluky, kteří měli žebřík a zamazávali bílou barvou německé nápisy. Držel jim nádobu s barvou, a když kolem nich jeli ranění němečtí vojáci z lazaretu, který byl na konci války ve škole v Záběhlicích, prý se chechtali. Doma ho otec pochválil a druhý den se pamětník pochlubil svému kamarádovi Pepíku Kozákovi. Ten mu ale další den tvrdil, že kvůli tomu zastřelí jeho rodiče, že mu to říkal jeho táta, a zapřísahal ho, aby se u takových akcí nemotal.

Vladimír se proto v sobotu 5. května 1945 vyděsil, když slyšel na ulici před řeznictvím pana Hurta z rádia, že rozhlas volá o pomoc, protože tam Němci střílí Čechy. Myslel si, že je to kvůli němu, kvůli tomu, že zamazával německé nápisy. „Běžel jsem domů a brečel. Tam mi babička řekla, že to není kvůli mně a že je to dobře, že jsme se konečně dočkali. Zrovna válela placky, ze kterých krájela nudle, a zpívala si u toho sokolské písně. Já jsem jí ale nevěřil a pořád jsem brečel.“

V oknech se v ten den začaly objevovat československé prapory, které měli všichni doma schované. Jeho otec také – velikou vlajku ještě z Lovosic přes celé okno. Ale nebyl doma a Vladimír ji nedokázal s babičkou vyvěsit. „Ozvalo se zvonění a tam stáli dva Češi s helmou a páskou a ptali se, proč nemáme prapor, že všude jsou prapory. Babička je poprosila o pomoc, ale řekli jí, že na to nemají čas. Po nějaké době procházeli ulicí znovu a volali: ‚Sundat prapory, jedou Němci, kde bude prapor, tak to rozstřílí!‘“

Tatínek přišel domů až o půlnoci. Šel pěšky z centra, z poštovního ředitelství, a vypadal optimisticky. „Tvrdil: ‚Všechno je dobrý, vyhrajeme.‘ A ráno šel na kurty, kde se místní vyzbrojovali puškami, které našli ve vagonu na nedalekém seřazovacím nádraží. Tedy byly to součásti pušek a dávali je dohromady,“ vzpomíná Vladimír Mašín a dodává, že s nimi chodili jako hlídky po Zahradním Městě, kde prý už ale žádní Němci nebyli.

Jeli by i do centra, ale Zahradní Město Němci od zbytku Prahy odřízli – shodili vagon z mostu a tím zatarasili jedinou spojovací cestu mezi centrem a Zahradním Městem. „Devátého ráno rozhlas hlásil, že jsme osvobození, tak jsme čekali na osvoboditele, a furt nic. Až večer přijel mladý ruský voják na dámském kole ze Skalky, na rukávu měl několik hodinek a lidi ho vítali.“

Do Lovosic se vracel s trojkou a maminka plakala. Zbytečně

Desátého nebo jedenáctého května se Vladimír shledal s maminkou. Přijela do Prahy a vzkázala otci, že se má okamžitě vrátit do Lovosic, aby převzal od Němců poštu. Žádné velké vítání se ale prý nekonalo.

Na konci školního roku se vrátil do Lovosic i pamětník – a k maminčinu velkému rozčarování přivezl vysvědčení s trojkou. Do školy totiž poslední rok moc nechodili kvůli častým poplachům před nálety, část školy zabral lazaret pro německé vojáky a v zimě 1945 spálili všechny lavice. V červnu jim jen dali test, který pro něj dopadl „dobře“. Vladimír byl spokojený, ale jeho maminka plakala, že to bude ostuda, až s takovým vysvědčením nastoupí po prázdninách do školy v Lovosicích. Nikdo ale vysvědčení vidět nechtěl a do čtvrté třídy nastupoval s dětmi, z nichž polovina prý nemluvila pořádně česky – jeho spolužáci přišli ze Slovenska, z Podkarpatské Rusi, také tu byly německy mluvící děti ze smíšených manželství, takže maminčiny obavy se ukázaly jako zbytečné.

V lovosické škole pamětník trpěl. „Měl jsem učitelku Pavelkovou, která byla vzteklá, ani trochu pedagožka, ale zato velká komunistka. Začala nás učit rusky hned v roce 1945 a v sovětských novinách od vojáků se dočetla o desetiminutovkách v sovětských školách. Takže nám každý den deset minut vyprávěla, jak byla zlá první republika, že teď se nám všem bude dařit lépe a že každý dostane podle svých potřeb.“

Ze školní výuky z doby válečné a poválečné si odnesl poznání, že děti všechno dohnaly a uplatnily se v životě bez problémů. „Rodiče dnes v době koronaviru nemusí mít žádné obavy,“ domnívá se Vladimír Mašín.