Petr Motejl

Petr Motejl zasahoval proti narušiteli hranice jen jednou. S kolegou zadrželi německého staříka, který byl v lese na houbách, nechtěně překročil hranici a dostal se na okraj orného pásu. Byl zadržen, ale ještě tentýž den jej Pohraniční stráž vrátila přes hraniční přechod v Rozvadově do Německa.

Dvacátého prosince 1964 ráno v půl osmé byl na rotě vyhlášen poplach, pohraničníci slyšeli střelbu od hranic. Telefonovali na pozorovatelnu, ale nikdo se neozval. Proto tam vyjela poplachová hlídka se psem. Pepu Ulricha našli zraněného na zemi a průlez mezi drátěnými zátarasy byl otevřený. Pro překonávání zátarasů měli pohraničníci postavené průchody zakončené dřevěnou boudou, která se normálně uzamykala. Klíče měl velitel hlídky Ulrich. Aby mohl Dobřichovský utéct do Německa, potřeboval klíče. Proto došlo na pozorovatelně k potyčce, padly dva výstřely. Nakonec Dobřichovský shodil Ulricha dolů z pozorovatelny, která byla asi 12 metrů vysoká a stavěná do kónusu. Když Ulrich padal, ošklivě se pomlátil. Ale když k němu přišli pohraničníci, ještě žil.

„V místnosti bylo šero. A oni něco nesli v celtě od stanu. Myslel jsem, že střelili srnku. Když nebylo maso, tak se střelila srnka a bylo maso hned. Vůbec mne nenapadlo, že nejdou doleva do kuchyně, ale doprava (na pokoj). Šel jsem za nimi – a tam ležel Pepa. Přes levé rameno dolů měl průstřel, ale to nebylo smrtelné, to bylo jen asi tři centimetry pod kůží. Strašně křičel, strašně: ‚Kluci, pomozte mi, zachraňte mne!‘ Nejhorší však bylo, že zavolali sanitku, a sanitka se tam (do Železné) nemohla z Domažlic dostat. Tak ho naložili na koňské sáně a vezli ho ještě kus sáněmi. A po cestě Pepa umřel.“

„Za prvé jsme si museli věřit. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Protože při službě jste byla na toho druhého odkázaná, když jste na někoho narazili. Tam byly případy, že třeba východní Němci chtěli utéct, nebo Poláci hodně utíkali. A co vy víte, co ten Polák nebo Němec udělá. A budete sám. Musíte být sehraní s tím druhým, bojovat jeden za druhého. Ale služba to byla pěkná, proto se i dneska o to zajímám.“