Valery Myzgaev

* 1939

  • „Můj názor je takový, a neskrývám ho, že současná běloruská vláda převzala zkušenosti NKVD, KGB, gestapa a spojila je do jednoho celku. Jejich činy, příkazy, soudy, pokuty nemají nic společného s lidskými normami a jsou neadekvátní vůči klidným protestům, kde nejsou žádné zbraně, žádné rozbíjení skla. Z jakého důvodu jsou lidé souzeni? To mi není jasné. Vždy jsem byl proti tomu. Ne každý z bývalých vězňů ghetta mě podporuje. Lidé se bojí, že budou mít nějaké potíže, že jim najednou zablokují německé peníze. Na to uvádím jiný příklad. Říkám jim: 'Vy jste ale zvláštní lidé. Když vás likvidoval německý fašismus, tak běloruští rolníci, a nejen rolníci - běloruský národ vás schovával, přestože věděli, že za ukrývání Žida jim hrozí poprava celé rodiny. Ale oni se nebáli.' Dávají mi za pravdu. Takový mám k tomu postoj a trvám na něm. Těším se na změny k lepšímu, i když nevím, kdy k tomu dojde, vzhledem k tomu, že 'starší bratr' nám stojí za zády.“

  • „Bylo to v roce 1942, moje matka pochopila, že ghetto nebude trvat dlouho. Využila toho, že mám slovanské příjmení, jméno po otci a křestní jméno, a tak mě poslala s pomocí cizí osoby do dětského domova v Minsku. Protože již u sebe neměla dítě, uprchla k partyzánům. Aby se člověk tak rozhodl, musel mít odvahu a inteligenci. V partyzánské jednotce byla až do konce války. Maminka se svou sestrou mě po osvobození Běloruska našly v dětském domově ve městě Sluck. Poté jsme byli pořád spolu až do její smrti v roce 2010.“

  • „Minsk byl obsazen Němci již 26. června. Židům bylo nařízeno přestěhovat se do ghetta, a proto všichni opouštěli svoje byty a stěhovali se tam. Zvláštní situace. Zdálo se, že Židé dostali svobodu: zóny osídlení se rušily, smíšená manželství byla povolena. Starší sestra mé matky si vzala Bělorusa, matka si vzala Rusa, starší bratr mé matky se oženil s Židovkou, mladší bratr zase s Ukrajinkou. Pak přišlo ghetto. Starší sestra se dvěma dětmi se schovávala ve vesnici u příbuzných svého manžela. Maminka, babička a já jsme byli v ghettu. Dva bratři mé matky, manžel mé sestry a můj otec bojovali na frontě. Všichni muži byli v armádě, ženy zůstaly na okupovaném území. Dá se říct, že jsem se podruhé narodil 2. března 1942. Němci pořádali pogromy buď o židovských, nebo sovětských svátcích. Právě 2. března, na židovský svátek Purim, došlo k velkému pogromu. Před pogromem byl vytvořen pracovní tým, který byl vyslán odstraňovat sníh a čistit ulice. Maminka chodila z ghetta pracovat do Gorkého parku, kde se nakládalа rašelina a uhlí. V tento den se moje matka rozhodla vzít mě s sebou. Babička tehdy říkala: 'Podívej, jaké je počasí, sníh s deštěm, vždyť se nastydne!' Ale maminka mě chtěla nakrmit polévkou, kterou dostávali dělníci, a vzala mě s sebou. V této době se v ghettu konal pogrom. Moji babičku jsme už nikdy neviděli, nenašli jsme ji.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    08.06.2021

    (audio)
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Rozvoj historické paměti Běloruska
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověk musí mít odvahu a inteligenci, aby odolával násilí

Valerij Vasiljevič Myzgajev se narodil v roce 1939 v Minsku v tehdejší Běloruské sovětské socialistické republice. Jeho dědeček z matčiny strany Chaim Schmidt byl polský Žid z předměstí Varšavy, který se učil v Paříži a pracoval jako pánský krejčí. V roce 1919, po uznání nezávislosti Polska, se dědeček a jeho rodina přestěhovali do Běloruska. Tam pracoval v továrně na výrobu punčochového a pleteného zboží KIM. V roce 1937 byl zatčen a obviněn ze špionáže a v prosinci 1937 byl popraven. Matka pamětníka, Ljubov Schmidt, studovala v Leningradu, podílela se na stavbě města Komsomolsk na Amuru, kde se provdala za Vasilije Fjodoroviče Myzgajeva. V červnu 1941 přijela Ljubov Myzgajeva se svým dvouletým synem Valerijem na dovolenou z Chabarovska do Minsku. Po skončení německé okupace Minsku byla Ljubov se svou matkou Annou a synem Valerijem držena v židovském ghettu. Anna zemřela 2. března 1942 při židovském pogromu. Pamětníkova matka nechala svého syna v dětském domově a z ghetta utekla. Až do osvobození Běloruska byla v partyzánské jednotce č. 106. Po osvobození vyzvedla svého syna z dětského domova ve městě Sluck. Pamětníkův otec zemřel na frontě v roce 1942. Valerij vystudoval Minský institut zemědělské mechanizace, dokončil postgraduální studium a začal pracovat ve Vědeckovýzkumném ústavu zemědělské mechanizace, byl držitelem patentů na své vynálezy. Manželka Světlana Abramovna je kandidátkou fyzikálních a matematických věd. V 90. letech se v rámci ústavu pamětník zabýval obchodem a této podnikatelské činnosti se věnoval i po svém odchodu do důchodu v roce 2001. Zapojil se do činnosti organizace Běloruské veřejné sdružení Židů – bývalých vězňů ghetta a nacistických koncentračních táborů (BOOUGL) a nyní je jejím vedoucím. Ostře kritizoval úřady a metody potlačování protestů v Bělorusku, napsal výzvu ke státnímu zastupitelství a k Vyšetřovacímu výboru Běloruska. Jeho vnučka Miriam v současné době slouží v izraelských obranných složkách a má v plánu pokračovat v dynastii vědců.