„Jednu vzpomínku mám na ty pitomý volby, víte. Takovýhle byly volby za komunistů. Byl volební rok a jednou nás třeba nahnali najednou: ,Všichni do vycházkových a jdete na volební schůzi v Levicích.‘ No, tak to se muselo jít. Pod velením poddůstojníka, byli jsme ještě nováčci a teď jsme šli do jednoho sálu, kde nějaký politik, on to byl předseda nějakýho jednotnýho družstva z nějaký vesnice, hodinu a půl mluvil maďarsky. Totiž v těch Levicích, to je jižní Slovensko, tam skoro každý umí maďarsky. My jsme nerozuměli ani slova, to byla taká otrava. Já jsem usnul, pochopitelně, při tom. No, a potom přišly volby, tak se řeklo: ,Teď půjdete volit a dostane každý volební lístek. Jeden bude hrát na harmoniku a vy demonstrativně ten lístek, co dostanete, tak hodíte do tý urny.‘ Něco jako plenta neexistuje! Muselo to všechno být manifestačně, ty volby.“
„Ale začalo to tím, že jsem normálně ráno vstal. Chystal jsem se jít z koleje, kde jsem měl studentský byt v té době, do ústavu a teď najednou vidím, on tam byl televizní sál v přízemí, tehdy ještě byla černobílá televize jenom, ale ten sál, tam byla obyčejně puštěná televize večír, kdy studenti chodili na večerní programy, filmy a na zprávy. Ráno tam nikdo nešel. Teď já najednou vidím, stojím v tom foyer, chystám se jít jako ven, že všichni jdou do toho televizního sálu. Tak se ptám: ,Proboha, co se děje? Co je v té televizi zajímavýho?‘ A oni na mě: ,A ty nic nevíš? To je reportáž z Prahy.‘ Teď jsem viděl, co se děje v Praze, že prostě přišla ta okupace. Takže já jsem to viděl takhle úplně z ciziny, zdaleka, ale samozřejmě hned to dávala televize švédská, to ráno. No, to se ví, jak jsem tam napsal, já už jsem ten den do ústavu nešel, protože jsem z toho měl šok. Teď jsem si říkal, žena je v Košicích, dcera je v Americe, zavřou hranice, nezavřou hranice, co bude dál?“
„Veškerá ta korespondence byla v srpnu 38 a to jsme bydleli tehdy v Manly s otcem u strýčka v Americe. Prostě ta korespondence byla mezi mým otcem a Albertem Einsteinem, který tehdy taky byl někde na letním bytě. Já už teď nevím kde, ale v těch dopisech ta adresa je. Všechno to byl srpen 38, potom otec odjel a tohle skončilo. Já nemyslím, že se oni osobně setkali. Myslím, že ne, že to byla jenom korespondence, že osobní setkání myslím nebylo, protože v tom New Yorku potom Einstein nebyl. On byl někde na West Pointu, já už teď nevím, jak se to jmenovalo. No, prostě taky někde na letním bytě v té době. Ale ta korespondence byla živá, to každý týden byl nějaký dopis. A teď jste se ptali, samozřejmě, ty dopisy byly schovaný, že o nich celou válku nikdo nevěděl. Dokonce tam bylo v tom prvním dopise Einsteinovi, že musí zachovat totální, zachovávat tajemství, aby se to nikdy neprozradilo, což se neprozradilo.“
Erik Navara se narodil 24. února 1931 v Brně. Vyrůstal s rodiči v Telči. Před válkou vzal otec pamětníka do Spojených států amerických ke strýčkovi. Otec František se tam tajně sešel s techniky amerického námořnictva, kterým předal svůj návrh na protiponorkové torpédo. S námořnictvem ho propojil Albert Einstein, se kterým si František vyměnil několik dopisů. Před začátkem války se pamětník vrátil do Československa. V roce 1953 vystudoval hutní fakultu a následně nastoupil na vojnu na Slovensko. Na Slovensku začal pracovat v Košicích na Akademii věd. V šedesátých letech se mu podařilo vycestovat do Švédska na stáž a byl tam i v době invaze do Československa v roce 1968. Manželce pamětníka se podařilo z republiky dostat za ním a ze Švédska se už domů nevrátili. Erik Navara pracoval nejprve na univerzitě v Göteborgu a následně na nové univerzitě v Luleå. Odsud odjel na dva roky na práci do Zambie. Po návratu do Švédska se jim po Africe stýskalo, a tak pamětník získal místo na univerzitě v Zimbabwe, kde Navarovi žili do roku 2001. Po pár dalších letech ve Švédsku se rozhodli pro návrat do České republiky. Dnes žijí v Jihlavě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
