Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., CSc Erik Navara (* 1931)

• narozen 24. února 1931 v Brně

• v roce 1938 absolvoval s otcem cestu do Spojených států amerických

• otec korespondoval s Albertem Einsteinem a americkému námořnictvu předložil svůj návrh na protiponorkové torpédo

• v roce 1953 absolvoval hutní fakulty v Ostravě

• roku 1968 absolvoval stáž ve Švédsku

• po srpnu 1968 se rozhodl pro emigraci do Švédska

• v letech 1977–1979 pracoval v Lusace v Zambii

• v letech 1987–2001 působil v Zimbabwe

• vrátil se do České republiky

Dopisy od Einsteina

Dne 24. února 1931 se v Brně narodil Františkovi a Zdeňce Navarovým syn Erik. František Navara byl gymnaziálním profesorem a jeho obory byla deskriptivní matematika a fyzika. Při svých výpočtech objevil něco, co se rozhodl nenechat si pro sebe. Když bylo pamětníkovi sedm let, tak ho otec vzal na léto za strýcem do americké Iowy. „Ani jsem nevěděl, proč tam jsem, ale bylo mi tam dobře.“

V New Yorku se František Navara setkal s technickými experty amerického námořnictva, kterým předal svůj návrh na navádění protiponorkových torpéd.[1] Jeho návrh byl přijat. Americké námořnictvo ho ještě rozpracovalo a v roce 1942 torpéda poprvé použilo proti nacistickým ponorkám.[2]

Téměř neuvěřitelné je, že kontakt s americkým námořnictvem Františku Navarovi poskytl Albert Einstein. František mu dopisem poslal svůj návrh. Vyměnili si několik dopisů a Albert Einstein ho doporučil svým kontaktům. „Otec od něj pak dostal doporučení, že se může zastavit v American Navy.“ František se v září vrátil do Československa a Erik Navara v Americe nastoupil do třetí třídy.

O otcově vynálezu a dopisování s jedním z nejvýznamnějších vědců všech dob neměl pamětník dlouhá léta tušení. Vzhledem k přicházející druhé světové válce musel František z důvodu bezpečnosti o svém vynálezu zachovat naprostou mlčenlivost. Až o čtyřicet let později se jakoby mimochodem pamětníkovi svěřil. „Povídal mi: ,Koukej, já tady mám schovaný ty Einsteinovy dopisy, tak já ti je prostě dám.‘ A až teď mi to vysvětlil, co se v té Americe stalo.“

Ve Spojených státech amerických nakonec pamětník zůstal pouze rok, jelikož začala druhá světová válka. „Naši se rozhodli, že se mám vrátit, protože kdybych se nevrátil a přišla ta válka, tak bych se úplně odcizil. V roce 1939 jsem se tedy do Československa vrátil.“ Válku prožíval s rodiči v Telči. „Bylo to takové klidné město. To, co obyvatelé Prahy nebo i Jihlavy prožívali za války, to bylo v Telči nějaké utlumené.“ Nastoupil na měšťanku, ale rodiče se rozhodli ho ještě před koncem války zapsat na gymnázium do Moravských Budějovic, kde tedy začal od roku 1945 studovat.

Erik Navara si vzpomíná, jak sledoval příjezd Rudé armády do Telče. O odsunu Němců, který byl na Vysočině poměrně bouřlivý, tehdy nevěděl. „V Telči tolik Němců nebylo, zato v Jihlavě jich bylo hodně. V té době jsem o tom moc nepřemýšlel. Všichni říkali, že to tak má být. Až po mnoha letech se mi na to změnily názory.“

Nemohl jsem poznat svoji zem

Po válce, během studií na gymnáziu, zajistili rodiče synovi další výjezd do ciziny. Od roku 1946 byl Erik Navara rok na kurzu v Anglii. Zameškaný rok pak musel na gymnáziu dohnat, ale v roce 1949 úspěšně odmaturoval a složil zkoušky na Hutní fakultu Vysoké báňské univerzity v Ostravě. V roce 1953 fakultu absolvoval a začal pracovat jako metalurg. V ten samý rok se oženil s Ilonou, svou láskou ze studií, a brzy se jim narodila dcera Helena. Nedlouho poté byl však poslán na vojenskou službu.

Na vojnu Erik Navara odjel na Slovensko. Nejprve sloužil v Levicích, poblíž maďarských hranic. „Byl volební rok. Jednou nás nahnali do vycházkového a že jdeme do Levic volit. Šli jsme do volební místnosti, kde nějaký místní politik hodinu a půl mluvil maďarsky. Bylo to jižní Slovensko. My jsme mu nic nerozuměli, tak jsme u toho spali. Pak nás dali do řady, jeden z nás hrál na harmoniku, a hezky postupně jsme museli vhodit lístek do urny. Žádná plenta, nic!“ Vojnu pamětník dosloužil v Martině.

Poté, co se konečně mohl vrátit z vojny domů, se rozhodl na Slovensku zůstat. Nastoupil na slovenskou Akademii věd v Košicích, kde obhájil kandidaturu. V šedesátých letech se režim v Československu začal postupně uvolňovat a pro vědecké pracovníky už nebylo zcela nemožné vyjet na konference do zahraničí. Erik Navara jezdil nejprve na konference ve východním bloku – po Slovensku, do Polska nebo východního Německa. Právě v Německu se seznámil se švédským kolegou, který mu pomohl odjet na stáž do Göteborgu.

Do Švédska přijel v lednu roku 1968. Po pěti měsících navštívil Československo právě v době vrcholu Pražského jara. „Pomalu jsem nemohl poznat svoji zem, protože v tom máji všechno bylo najednou úplně jiné než před mým odjezdem jen o pět měsíců dříve.“ Nadšený obrovskými změnami, kterými Československo procházelo, se však musel vrátit k rozdělané práci do Göteborgu. Na léto za ním přijela žena a dcera. Heleně se podařilo dostat povolení a odletěla za příbuznými do Ameriky. Ke konci léta odcestovala a pamětníkova žena se vrátila do Košic. Rodinu, kterou tak rozděloval doslova celý svět, překvapila rychlá změna politické situace.

Na koleji, kde Erik Navara bydlel, měli v přízemí televizní sál. Každý večer se naplnil lidmi, kteří přicházeli sledovat televizi. Když šel 21. srpna 1968 ráno do práce, překvapilo ho množství lidí v sále v tuto netypickou denní dobu. Zeptal se proto jednoho z kolegů, co se děje, a ten se podivil, že pamětník o ničem neví. V televizoru uviděl záběry Prahy a v ní stovky tanků. „Měl jsem z toho šok. Žena byla v Košicích a dcera v Americe. Nevěděl jsem, jestli zavřou hranice, nebo ne.“ Pamětníkova žena na poslední chvíli stihla dát výpověď a odjela do Švédska. Dcera Helena z Ameriky už neletěla domů, ale rovnou do Göteborgu.

Tam, kde se Slunce stává Měsícem

Bylo jasné, že s probouzející se svobodou v Československu je konec. Pamětníkovi se práce ve Švédsku líbila a rozhodl se zůstat. Byl na univerzitě zaměstnán pod statusem hostujícího pracovníka. Naštěstí měl profesor, který ho zaměstnával, pochopení pro jeho situaci a navrhl mu, aby se stal jeho doktorandem. Tím pádem si mohl na univerzitě místo ponechat. O čtyři roky později, v roce 1972, splnil podmínky pro udělení titulu Ph.D., ale tím pádem musel univerzitu opustit.

V tu chvíli se však k němu dostal inzerát na učitelská místa na nově otevřené univerzitě ve městě Luleå u Botnického zálivu. Zde získal zaměstnání jako lektor pro fyzikální metalurgii, a s rodinou se tak stěhovali do Luleå. „Začínalo to jako všechno nové. Bylo málo studentů a málo zaměstnanců. Pořádaly se roztomilý večírky a parties. Hodně jiný život než v Göteborgu.“

Po pěti letech v Luleå začal pamětník toužit po novém dobrodružství, a tak v roce 1977 využil nabídky práce na nové fakultě v Lusace v Zambii. S rodinou se na dva roky přestěhovali ze Švédska do Afriky. „Studenti byli výborní. Byla to skutečně smetánka. Jen ti, co měli nejlepší známky na střední, tak se tam dostali. Pracovalo se s nimi skvěle. V Zambii jsou obrovské fabriky a doly, povrchové i podzemní, na měď. Většina těch studentů se připravovala na to, že budou pracovat jako inženýři v těch měděných dolech.“

Po návratu do Švédska si Navarovi nemohli zvyknout a život v Africe jim chyběl. Štěstí jim však přálo, protože v Zimbabwe právě vybudovali novou univerzitu, kam přijímali vyučující. Zájemci z Evropy jezdili na pohovor do Londýna. Erik Navara se na pohovor vypravil a byl vybrán na tříletou profesorskou pozici na novou univerzitu. Ze Švédska jeli tedy Navarovi do další africké země. Po třech letech ho kolegové přemlouvali, aby neodjížděl, a tak si prodloužil pobyt o další tři roky. Navarovi zůstali v Zimbabwe i poté, co už jim nemohly být vypláceny peníze ze Švédska.[3]

Situace v Zimbabwe se však začala v devadesátých letech značně komplikovat. V důsledku reforem prezidenta Roberta Mugabeho se země dostala do obrovské ekonomické krize. Na práci Erika Navary se to projevilo například tak, že už mu nebyly propláceny cesty do Evropy. Přesto v roce 1998 přijal místo ředitele jednoho z nově budovaných výzkumných ústavů. Po třech letech, kdy si pamětník vychoval za sebe nástupce, se však rozhodl s rodinou Zimbabwe opustit.

V roce 2001 se po letech v Africe Navarovi vrátili do Švédska. Zimbabwe se s nimi rozloučilo krásným způsobem. Chvíli před odjezdem zde viděli úplné zatmění Slunce. „Teď jsme viděli, jak to Slunce se stává Měsícem, ale pořád je plný světla, a až když ho úplně zakryje, tak můžete odložit ty brýle a pak chvíli je skoro tma. Teď jsme viděli, jak psi běhají okolo celý vyděšený a slepice kdákají.“

Kazily se tu charaktery

Navarovi se vrátili do Švédska, kde nějakou dobu žili jako penzisté. Shledali však, že Švédsko není pro penzi ideálním prostředím. Po čtyřiceti letech se tedy rozhodli vrátit do České republiky. „Na severu bylo krásně, ale v době, když tam člověk pracoval a mohl provozovat zimní sporty. V pozdním věku už si té zimy člověk tolik neužije. Nakonec já jsem z Vysočiny. Moje žena je sice z Ostravy, ale je ráda, že je tady, protože tam je smog.“

Dnes žijí Erik a Ilona Navarovi v Jihlavě. Jsou rádi, že během komunistické doby žili mimo Československo, a mohli tak poznat demokracii ve Švédsku. „Ve Švédsku se mi politika nejdřív velmi líbila, ale pak jsem začal být lehce kritický. Tam to s tou sociální politikou přehnali.“ Zároveň si mohli zkusit život v Africe, který je pro Evropany nepředstavitelný. O události v Československu se po celou dobu své nepřítomnosti zajímali. O sametové revoluci například zjišťovali podrobnosti od velvyslanců v Zimbabwe. „Za normalizace bylo hrozné to, že se kazily charaktery.“

[1] Navádění torpéd fungovalo na základě senzorů „hydrofonů“, které by zachycovaly zvuk lodních šroubů nepřátelských plavidel a podle potřeby pohybovaly kormidlem torpéda.

[2] http://jihlava.idnes.cz/zivotni-pribeh-syna-vynalezce-akustickeho-torpeda-erika-navary-z-jihlavy-15e-/jihlava-zpravy.aspx?c=A151127_2208447_jihlava-zpravy_mv

[3] Kromě místního platu dostávali ještě peníze od švédského fondu na podporu rozvojových zemí.