Boris Navrátil

„To jsem dělal skoro dva měsíce. Jezdili jsme po Praze a řekněme, že někde na Vodičkově byl dům, kde na půdě našli patnácticentimetrový nevybuchlý projektil. Museli jsme jít nahoru, výtahy nejezdily, nešla elektrika. Nahoře jsme zjistili, jestli můžeme vyšroubovat rozbušku z čumáku toho projektilu. Někdy to bylo možné, někdy ne, protože to bylo moc naražené. Měli jsme takovou plachtu, na kterou jsme to velmi opatrně položili, každý vzal jeden roh plachty a šlo se dolů po schodech na ulici, kde jsme v náklaďáku měli bedny naplněné slámou. Tam se dal ten projektil a pak jsme to odvezli. Lidi nosili třeba granáty na policejní stanice, to jsme všechno sbírali po celé Praze. Pak jsme s tím odjeli na Ruzyň, kde byla vykopaná jáma s plochými stranami. Tam se to vyskládalo a pak to vybuchlo. To byla taková prča…“

„Seznámil jsem se s mnoha lidmi. Nakonec mi (s americkým občanstvím – pozn. ed.) pomohla louisianská delegace do Washingtonu, k federální vládě. Napsala nový zákon, jenom pro mě, takový malý zákonek, jeden paragraf. Americká vláda ve Washingtonu ustanovila zákon jen pro mě! Zvalo se to Bill for The Relief of Boris Navratil, enacted by the Congress of the United States, že tady může zůstat! (smích) Tak jsem se stal nakonec občanem zvláštním zákonem americké vlády.“ Tazatel: „To musel podepsat i prezident, že?“ B. N.: „Ano, to podepsal Eisehnower coby prezident.“

„Koupili jsme si dva lístky do Vídně. První vlak, kterým jeli lidi z okolních vesnic do Vídně za prací, jel asi v pět hodin. Zastavoval ještě v jiných vesnicích a v jedné přistoupili dva ruští vojáci, měli takové ty košile přepásané a samopaly, procházeli vlakem. Já měl v bundě devítimilimetrovou mauserovku a dva zásobníky. Byl jsem připravený, kdybychom byli někým konfrontovaní, si cestu prostřílet. Pojistku jsem otevřel, hned když jsem je viděl, oni se dívali na obě strany vagónu po těch dřevěných sedadlech. Seděl jsem vedle kamaráda, měl jsem pistoli v ruce, oni se po nás koukli – a přešli nás.“

„Poslali mě zpátky nahoru k Dejvicím, měl jsem pomáhat hnát německé zajatce. Byla tam velká měšťanská škola, používaná na internaci Němců. Byli jsme tak deset metrů od sebe, měl jsem samozřejmě pušku, a měli jsme je hlídat, aby někam neutekli. Ti vojáci se vzdali, už byli zajatí a šli do té školy, my je hlídali po obou stranách. Pak najednou ze školy uslyšeli zvuk střelby, tak si mysleli, že je tam vedeme, abychom je postříleli. A zpanikařili. Okamžitě se rozprchli na všechny strany. Co jsme mohli dělat s jednou puškou, těch lidí tam byly stovky. A někteří naši po nich nakonec začali střílet. Já se dostal do nějakého kouta, mí spolubojovníci stříleli po Němcích, ale zároveň stříleli mým směrem. Uvědomil jsem si, že se musím nějak ukrýt, tak jsem se skryl do takového koutku, ti Němci běželi přede mnou a naši je stříleli z druhé strany. Nakonec jsem před sebou měl kopec umírajících nebo mrtvých Němců, kteří vlastně chytli ty střely, které mohly zabít i mě.“

"Pan velitel, se kterým jsem pracoval, mi řekl: ‘No, dyť si to vem, si to zasloužíš!‘ Tak jsem si čas od času vzal nějakou hezkou pistoli… Měl jsem tam celý arzenál. Můj otec s matkou o tom nevěděli - jsem to neinzeroval. Proto jsem od nich dostal SOS dopis - co je to? Oni museli dokázat, že to není žádnej protinárodní boj. Tak jsem jim (na StB - pozn. ed.) potom poslal dopis, ve kterým jsem jim vše popsal, já jsem ty pistole znal, skoro seriální čísla, že jsem to vzal se souhlasem pana velitele, když jsem dělal pyrotechniku. Popsal jsem jim to přesně, aby věděli, že jsem to byl já a ne rodiče. Anebo Jiří!"

"Tam jich (Němců) mašírovalo asi pět stovek. Mnoho jich šlo do školy (dočasné uvěznění v Dejvicích na náměstí Svobody). Já jsem tam byl jeden z těch povstalců s puškou, co říkali: ´Jděte, jděte.´ A něco se stalo, myslím, že někdo do toho hodil granát. Panika. Němci začali utíkat, přemohli tenkou řadu lidí s puškama, jako mě. A já se schoval do jednoho rohu školy. Naši lidi, vojáci možná, kteří měli samopaly, je začali střílet. Já byl v rohu, Němci utíkali kolem mě a chytali kulky, který by mě vlastně zastřelily, kdyby tam nebyli oni. A padali. To byl nejhorší zážitek, který jsem měl v celým boji."