Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Procházková (* 1936)

• narozena 11. ledna 1936 v Libavském Údolí u Chebu

• z maminčina vyprávění si pamatuje na vztahy mezi Němci a Čechy před válkou

• pamatuje na válku v Bělé pod Bezdězem, kde vyrůstala

• od roku 1944 do roku 1945 nemohla chodit do školy kvůli ubytovávání „národních hostů“

• vystudovala gymnázium v České Lípě a při práci ekonomickou nástavbu na střední škole v Liberci

• jejímu manželu Ottovi Procházkovi bylo v roce 1950 uznáno, že nepodléhá odsunu

• jako ekonomka v Tesle zažila její privatizaci v 90. letech

Jaro roku 1945, brzy měla skončit válka. Libuše s kamarádkou zakopala svoji učebnici němčiny pěkně pod okap, aby pořádně shnila. Bylo jí devět let, Němce neměla ráda.

Už rok chodila namísto do školy na zámecké schody – každá třída zde měla vlastní schod, kde jim učitelky zadávaly práci na doma. Do budovy školy nemohli, stal se z ní improvizovaný uprchlický tábor pro „národní hosty“, tedy převážně pro etnické Němce z Rumunska, Maďarska, Slovenska či Slezska, kteří prchali před Rudou armádou. Libuše vzpomíná, že se řady lidí, dřevěných vozů a dobytka táhly donekonečna. V lesích ležely zdechlé krávy. Ve škarpách munice, se kterou si hrály místní děti. Němce nelitovala. Celou válku měla hlad a bála se, tak jim to teď patří, říkala si.

„Když se podíváte na ty filmy z roku 1933, jak všichni šli za Hitlerem, když je vidíte, jak hajlovali, tak se vám dělá špatně. Člověk je nelitoval – to je příčina a následek, bohužel. Oni by pořád chtěli nějaké odškodnění, ale lidi, kteří tam museli všechno nechat a jít do nuzných poměrů, ti nedostali nic.“

Od nuly

Libušina maminka Alžběta Pilařová vyrůstala v bavorském Aušpurku. Její rodiče byli čeští tkalci, kteří pracovali v místní továrně Noë Stross. V bytě měli splachovací záchod (luxus, na který české domácnosti teprve čekaly) a žilo se jim dobře. Pak ale přišel rok 1923. Hospodářská krize a hyperinflace. Maminka mnohokrát Libuši vyprávěla, jak pro chleba chodili s „nůší peněz“ a jak babička musela prodat rodinné zlato.

Přišli o všechno – o byt i o úspory. Firma Noë Stross měla naštěstí další výrobu také v Čechách, a tak se přestěhovali za prací do Libavského Údolí u Chebu. Začali od nuly.

V Libavském Údolí měli brzy mnoho přátel – jak mezi Čechy, tak mezi Němci. V té době se to tak nebralo, německy i česky uměl kdekdo. Chodili spolu na výlety, navštěvovali poutní místa a cvičili společně v Sokolu. Ale najednou, téměř ze dne na den, přestali němečtí sousedé maminku zdravit a raději přecházeli na druhou stranu ulice. Měli strach.

To se psal rok 1938. Henleinova mládež oblečená do uniforem ve stylu Hitlerjugend začala pronásledovat lidi. „I někteří sudetští Němci se jich báli,“ vyprávěla maminka dceři a dodávala: „Není Němec jako Němec.“

Libavské Údolí opustili jako jedni z posledních Čechů. Libušin otec Engelbert Neuman ve vesnici ještě zůstal – pomáhal s posledními odjezdy. Maminka s Libuší a její sestrou tedy odjely samy. Ve vagonu dostaly přidělené místo, kam ze své domácnosti naskládaly jen to nejnutnější. Na nádraží v Praze přespaly u výpravčího v kanceláři. To byly Libuši dva roky.

Válka v Bělé

Dům v Bělé pod Bezdězem postavil Libušin otec s dědečkem vlastníma rukama ještě před válkou. V roce 1938 zde našlo útočiště celkem pět rodin. Libuše se sestrou, bratrem a rodiči. Teta s manželem. Babička s dědou. Prababička. A rodina Melíšků, což byli úplně cizí lidé (manželé s dítětem), kteří prostě neměli kam jít. Namačkaní na sobě zde žili společně až do konce války (Melíškovi odešli v roce 1944).

Život za války? Obchody byly zavřené, vše bylo na lístky. S kamarádkami si hrály na prodavačky a prodávaly si mezi sebou vrbové jehnědy. „To byly jako okurky,“ vzpomíná Libuše. A aby mohla chodit do školy, musela každou sobotu zajít za ševcem nechat si spravit své věčně rozbité boty. 

Rodiče se ze všeho nejvíc snažili zajistit, aby nebyl hlad. Na malé zahrádce za domem pěstovali brambory a kořenovou zeleninu. V králíkárně přešlapovalo několik králíků. A když bylo zle, mizely z domu cenné věci – tu hezké povlečení, tu vyšívané polštáře nebo obrázky. Otec je chodil „šmelit“ do deset kilometrů vzdálené vesnice. V noci. Potají. Domů se vracel bez věcí, za to se sádlem, s vejci nebo s kouskem masa. Nikdo od něj nechtěl peníze. Co když nebudou mít žádnou cenu?

V roce 1943 postavili obyvatelé domu na zahradě kryty. Pro jistotu – kdyby se začalo střílet. Byly to takové zemljanky s hlínou na střeše, které byly maskované porostem dýní. Pro všechny případy je vybavili dekami, jídlem a svíčkami. Měli k tomu důvod.

Jednou jim zastavilo esesácké auto přímo před domem. Libuše zatajila dech. Otec rychle zahnal děti od oken a poslal je schovat se do blízkého lesa. Auto chvíli stálo, pak se otočilo a odjelo. Asi si esesáci spletli cestu, ale kdo ví. Člověk musel být opatrný. Hned za Bělou směrem na Doksy totiž začínaly Sudety.

Hlídač je nechával projít závorou za krabičku cigaret. Chodívali tam pro dřevo. Při jedné výpravě potkali v lese skupinu partyzánů. Přišli potichu a chtěli jídlo. Libuše s otcem jim dali, co měli, a partyzáni se zase bez hlesu vytratili.

Nedaleko Bělé se také nacházel tábor pro raněné bojovníky wehrmachtu. Dva vojáci z něj chodívali pravidelně k Neumanům domů – seděli v kuchyni, poslouchali západní rozhlas a nadávali na Hitlera. Během rehabilitace se nudili a chtěli pracovat, a tak jim Libušin otec, který uměl dobře německy, sjednal brigádu u místního sedláka.

Libuše se dodnes diví, že se otci, ačkoliv se stýkal s Němci, nic nestalo. Prý to asi bylo tím, že se na malém městě všichni znali. Vzpomíná si, že jako děti věděly, co se kde v jaké rodině děje, ale nikdy nic neprozradily.

„Věděly jsme fůru věcí, ale nepamatuju si, že bychom někde něco řekly. Člověk byl celou válku vystrašenej, tak jsme asi jako děti chápaly, že tady něco není v pořádku – a že rodiče musíme chránit.“

Otta

Po válce se Libuše osamostatnila. Musela. Oba rodiče byli totiž v invalidním důchodu, takže pokud chtěla studovat gymnázium, bylo třeba si na to vydělat. Na statku mlátila obilí. V papírnách házela starý papír do stroje na semletí. Vystudovala gymnázium v České Lípě.

S manželem Ottou Procházkou se poznala v Bělé.

Otta byl ze šesti sourozenců nejstarší, a tak vše, co si vydělal, musel dávat domů. To bylo také jedním z důvodů pro sňatek – Otta se chtěl osamostatnit, chtěl mít svůj život. „Šel do manželství s holým zadkem,“ směje se Libuše.

Ottovo dospívání nebylo jednoduché. Jeho otec Julius Procházka, manžel sudetské Němky, musel v roce 1943 narukovat k wehrmachtu (v té době potřebovali každého bojeschopného muže) a doma o něm od té doby neměli žádné zprávy. Hned po skončení války se Otta vydal hledat otce do Prahy. S pár korunami v kapse. Obcházel nemocnice a po dlouhém hledání ho konečně v jedné nemocnici objevil (Julius Procházka dezertoval k Američanům a při osvobozování Československa byl raněn).

Působení otce v německé armádě Ottovi znepříjemnila dospívání: potvrzení, že nepodléhá odsunu, dostal kvůli tomu až v roce 1950. Pět let po válce! Do té doby musel nosit na ruce bílou pásku určenou pro Němce a nemohl studovat. Až v 17 letech konečně nastoupil na obchodní akademii.

Uživit se

O 50. létech Libuše říká: „Byli jsme rádi, že jsme žili. Jestli přišli komunisti? My jsme měli jiný starosti.“

Ačkoliv ji přijali na několik vysokých škol, nakonec studovat nešla – zkrátka si to nemohla finančně dovolit. Začala pracovat v kanceláři a celý život pak dělala účetní. Aby měla lepší příjem, vystudovala při práci alespoň ekonomickou nástavbu na střední škole ekonomické v Liberci. V té době začal při práci studovat i její manžel (radiolokaci na ČVUT v Praze). Bylo to hektické období. Oba jezdili do svých škol několikrát za měsíc, a to už měli syna. Neušetřili prý ani korunu. „Někdy to bylo dost špatný. Já kolikrát ráno v půl šestý odcházela na vlak a manžel nebyl doma. Musela jsem všechno synovi připravit. To bylo dítě s klíčem na krku.“

Z Bělé se přestěhovali do Hradčan u Mimoně. Otta zde sloužil na vojenském letišti. Dne 21. srpna 1968 si jejich syn Pavel zapsal do diáře jediné slovo: OKUPACE. Sovětští vojáci zabrali letiště. Ottu převeleli do Hradce Králové. Libuše ale chtěla zůstat v Mimoni, dokud syn nedokončí základní školu.

Na sídlišti v Hradčanech tedy žili ještě několik let. Češi a Rusové. Pěkně pospolu. „Bydleli jsme v českém vchodě. Ale na dětském hřišti jsme se někdy chytli. Oni si jeli svůj život, to nebyly politické věci, ale spíše otázka způsobu života. Většinou byli hlučnější. A rybičky, to byla hrůza. Oni je sušili a smrdělo to. A také příliš neuklízeli na chodbách. Lidi se nemůžou změnit ze dne na den.“

V roce 1972 se Procházkovi přestěhovali do Prahy. Do Bělé, ačkoliv zde žila většina jejich příbuzných, se už vracet nechtěli. Práci měli jinde, zvykli si. Libušin život se stejně jako život její prababičky, babičky i maminky měnil podle toho, jak se dalo uživit.

Dítě i s vaničkou

Když se dostaneme k sametové revoluci, Libuše najednou začne mluvit rychleji a emotivněji: „Vždycky se něco dělá hrr. Byly jesle, školky, ničilo se to. Teď se to zase staví. Já nevím, proč nemůžeme jít rozumnou cestou. Podívat se, co je dobrý a co je špatný. To špatný napravit a dobrý nechat.“

V roce 1989 pracovala Libuše v Tesle jako vedoucí informační soustavy (dnes bychom řekli ekonomka) a zažila zde z první ruky přerod společnosti ze socialistické na kapitalistickou. Nejprve měla na starosti delimitaci v Tesle v Hloubětíně a poté ve Vršovicích její privatizaci.

Byla to bezbřehá euforie, vzpomíná si Libuše na atmosféru v odborech, kde měla na starosti pokladnu. „Lidi byli nadšení, ale nevěděli, do čeho jdou. Kolikrát jsem měla problém s něčím souhlasit, protože ty lidi dole byli naivní. Předseda napsal pamflet, jak budeme mít div ne komunistickou společnost. Že se o všechno budeme dělit. A víte, jak to dopadlo? Na schůzi se každej bál pro to nehlasovat. To tam radši nešel.“ Libuše sice hlasovala, ale myslela si svoje. Myslela si, že privatizace není pro lidi, ale jen pro pár vyvolených. Měla pro to dobré důvody.

Informace – to byl v té době základ. Díky nim se dalo zbohatnout. „Říkalo se, že privatizovali papaláši. Ale víte co, spíš privatizovali takový ty střední technický kádři, kteří něco věděli o výrobě a pak si k tomu přizvali někoho z ministerstva průmyslu. Kdo měl informace, toho vzali do party.“ Přes Libušinu pokladnu prošel v Tesle každý halíř, a tak viděla, jak si noví majitelé odnášejí z podniku miliony.

Šlo to udělat vcelku jednoduše.

Nejdříve bylo potřeba založit společnost s ručením omezeným, kde se základní vklad pohyboval v řádu desítek tisíc korun. Poté zajít na fond národního majetku, který vyměřil odpisy a stanovil zůstatkovou hodnotu podniku – tu museli noví majitelé doplatit.

„Z čeho myslíte, že to dopláceli? Oni to nedávali ze svých peněz, ale ze zisku! Dávali si vysoký platy, přerozdělovali si mezi sebou zisk a ještě jim zbylo na splátky fondu národního majetku. A když to splatili, tak výrobu zrušili, prodali celý areál, pozemek, stroje, všechno.“

Žádná důsledná kontrola ze strany státu prý neexistovala. Bylo to živelné, vzpomíná Ludmila. „Já si dodnes pamatuju, jak na ministerstvu průmyslu nikdo nic nevěděl. Jednou jsem tam přišla v pátek v jedenáct hodin – všichni nakupovali na víkend barvy laky a měli to všude. O privatizaci se nezajímali. Prý oni to ještě nemají vyřešený, tak na nich nemůžeme nic chtít.“

Odkud pochází

Libuše s manželem si po revoluci finančně pomohli. Otta uměl výborně německy a začal dělat tlumočníka. Libuše pracovala i nadále jako ekonomka, kterých v té době bylo málo, a tak práce měla tolik, že ji musela odmítat. Pracovala o víkendech. Vydělala si. Do důchodu šla v 75 letech. „Kolikrát byl manžel na chalupě sám.“

Libuše si myslí, že to, jaká je, vychází z podstaty jejího života.

„Proto vám těžko říkám o osmašedesátém, o devětaosmdesátém i o osmačtyřicátém, protože člověk by měl vždycky přemýšlet, odkud pochází, jaký má zázemí a co může dělat.“

A když se hovor stočí k prezidentské volbě, říká: „Víte co, lidi jsou nepoučitelný.“