„Když jsem to počítala, tak dole to je… šest, sedm… nahoře osm, devět, deset… třináct lidí. Pět rodin, když to vemu, protože tam byla ještě prababička.“
„Když přišel rok 68, tak tenhleten prcek… Pepík, manželův bratr o 4 roky mladší… tak oni byli na návštěvě u maminky v Německu, u Norimberka. A když přišel rok 68, tak oni tam zůstali a už se nevrátili. Samozřejmě my jsme s tím měli – a hlavně manžel na vojně – velké problémy. I můj syn, který šel do školy, tak s tím byl vždy problém. Hlavně, když šel na vojnu, tak oni přišli na to, že má strejdu… údajně… kterej mu něco posílal. Nikdy mu nic neposlal, protože my jsme se doopravdy nestýkali potom, co odešel. Ale oni mu vždy říkali: ‚Co strejda?‘“
„Já jsem byla v odborech a dělala jsem tam pokladníka, takže vím, co tam proběhlo. Kolikrát jsem měla problém s něčím souhlasit, protože ty lidi byli naprosto naivní. Podotýkám ti dole. Oni pak dostali tak přes pusu, že se až divili. Pamatuju si, jaký pamflet tenkrát zplodil předseda. Napsal, jak je budeme podporovat, jak se budeme… div ne komunistickou společnost… že se budeme o všechno dělit. A víte, jak to dopadlo? Byla schůze, a abych řekla pravdu, každý se bál pro to nehlasovat. To tam raději nešel. Protože to byla taková euforie… podívejte se, tamhleten, on tamhleto…“
„Ještě vám k té učebnici něco řeknu. Když byl pětačtyřicátý rok a bylo po revoluci, tak my se spolužačkou jsme ty učebnice němčiny… jsme vykopaly pod okapem díru… tam jsme je daly a na to jsme daly hlínu, ať to tam shnije.“
Libuše Procházková se narodila 11. ledna 1936 v Libavském Údolí u Chebu. Důležité jsou jak její vzpomínky na vyrůstání za války v Bělé pod Bezdězem, tak i vzpomínky na privatizaci Tesly po roce 1989, kde pracovala jako ekonomka. Od roku 1944 až do roku 1945 nemohla chodit do školy, jelikož v ní byli ubytováni „národní hosté“, tedy etničtí Němci prchající před Rudou armádou. Po válce vystudovala gymnázium v České Lípě a při práci si udělala ekonomickou nástavbu na střední škole v Liberci. Se svým mužem Ottou Procházkou má jednoho syna.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
