Richard Novák

„My máme chalupu v Nové Říši a já jsem toho sedmnáctého měl domluvené se zedníkem, že budeme betonovat podlahy na půdě. Ten zedník byl mladej chlapec ze Slavonic a ono do rána bylo dost mrazivo. Já jsem jel pro něj autem a jeho máma říkala, on tady není, on jel do Kláštera za holkou, a protože bylo hrozný počasí, tak mi volal, že tam zůstává do rána. Tak jsem s tou matkou jel do toho Kláštera pro něj. Tak jsme celej den dělali to betonování, já jsem nosil z míchačky ty kýble jemu na půdu. Teď bylo už pět hodin, byli jsme dole na jídle a tam nám řekla ta Svobodná, že je to pořád na Národní třídě. My jsme tam se ženou zůstali do neděle. Teprve v pondělí jsme jeli do Brna a to už se to začínalo mlejt. V divadle se začaly svolávat nějaké schůze, tak jsme pozvali nějakýho toho krajského tajemníka nebo, já nevím, nějakou ženskou. A zkrátka, ti papaláši z divadla, co byli v tom ROH, co byli předáci, taky už nechtěli do toho moc mluvit. Tak přišli za mnou, jestli já bych to řídil. Já bych na to normálně nebyl. Říkal jsem si, tady se ovšem děje věc, to musím u toho být. Bylo plný divadlo a to jsme měli tu schůzi a já jsem dal těm, aby nemohli říci, že jsou přehlušený, oni mohli svoje říct, i když lidi bučeli. Potom na mě někdo volal, to byl šéf. Volal mi jako do portálu, já jsem tam šel a on říkal, že teď hlásili, že vláda dala svoje funkce k dispozici. No a teď já jsem šel zpátky na to pódium a říkám: ‚Právě hlásili v rozhlase, že vláda dala svoje funkce k dispozici!‘ Nastala exploze, strašná exploze, co se dělo v tom divadle. Někdo začal zpívat hymnu, já jsem se přidal a po první frázi jsem nemohl, nemohl jsem zpívat.“

„Jakmile byl konec války, kdyby to bylo po nějaké době, ale okamžitě, okamžitě, najednou hned ty lidi cítili, že ten tlak pomine, že ti Němci je už neohrožujou, že to gestapo všudypřítomné tady není. Tak začaly různice. Jednoho dne, asi třetí den po devátým květnu, se objevilo na silnici ze Slavonic takový procesí německých běženců. Několik starců, ale hlavně ženský a děti. Vedla je jedna taková statná žena. Měla bumážku od starosty ze Slavonic. Což byl jistej Augustýn, to byl dříve dělník z cihelny z Vydří. Takže ve Vydří byl známej. Přišli a prokázali se panu převorovi, že je posílá ten Augustýn a že prosí, aby je nechali přespat tam v ambitech a aby je nakrmili, že jdou ještě dál k Jihlavě. A ejhle co se stalo. Tak dobře, oni byli zubožení, zubožený průvod. Tak naše maminka jim, byla tam táborová kuchyň, navařili jim hrnec polévky, tam je uložili, tam ještě myslím nějaký strožoky tam byly. Byla tam sláma po německých vojácích, kteří byli jako zákopníci ubytovaní v německé škole. Co se stalo? V noci přišli nějací výrostci, mladíci ze vsi, nahoru, že jsou tam Němci, a tuhletu ženu, která je vedla, vytáhli. Vozili ji na vozejku a mlátili ji, zkrátka dokazovali si na ní, jací jsou hrdinové. Bylo to odporný, ty lidi byli ubožáci, nikdo nevěděl, jestli někoho zavraždili nebo dali do plynu. Měli ještě to dobrozdání, ten glejt.“