Miloň Nussbauer

„To jsme se setkávali jednak s americkými černošskými vojáky, kteří bydleli v parku na náměstí Míru, tehdy se ten park jmenoval Müller a Kapsa park, je to naproti rozhlasu – ten malý park. Tam měli stanové městečko, tam bydleli ve stanech, a to stanové městečko nebylo nijak ohrazené. My jako kluci jsme mezi těmi stany běhali. Měli tam zaparkovaná auta, my jsme po těch autech lezli a musím na sebe prozradit, že jsme jim kradli. Oni tam měli v těch schránkách vedle volantu cigarety, tak jsme jim kradli ty cigarety a tehdy jsem začal kouřit. V jedenácti letech jsem kouřil Chesterfield, Camel a jiné nóbl cigarety. Ale potom když Američané odešli, tak americké cigarety nebyly a české mě pálily do jazyka a od těch dob nekouřím.“

„Mám ještě takovou vzpomínku na náš závod jaderného strojírenství, na rok šedesát osm. Tehdá jsme si opravdu mysleli, že nastala demokratizace a dalo by se říct uvolnění, politické uvolnění. Dalo by se říci, že všechno obyvatelstvo našeho závodu bylo nadšeno pro tzv. obrodný proces. No a přišel ovšem 21. srpen roku 1968. Si pamatuju, že mi v pět hodin ráno zavolal kolega telefonem a říkal: ,Tak jsou tady Rusové.‘ Tak jsme šli do práce jako každý jiný den a tady po Plzni jezdily sovětské tanky, tady před rozhlasem stály tanky, hledaly rozhlas. No, přišli jsme do závodu a proti vchodu do závodu Rusové nebo Sověti vybudovali kulometné hnízdo, takže na vrata a závory byl namířen kulomet, no a dokonce se z něj i střílelo, protože na některé lidi ze závodu – pamatuju si, tehdá byl velice aktivní, nyní již zemřelý předseda odborů Toma. Myslím, že dokonce po něm stříleli, takže měl prostřelený kabát, ale naštěstí se nestal žádný úraz, i když někde vyvěšoval plakáty. Pak začal tzv. obrodný proces, to znamená, že se ujali moci rusověrní členové strany, kteří zůstali ve straně (polovinu lidí ze strany vyházeli), ti, kteří zůstali, se ujali vedení a konsolidovali a vyrovnávali, dalo by se říct, komunistický režim. Ale vzhledem k tomu, že já jsem ve straně nikdy nebyl, takže jsem v podstatě zůstal na takové pozici středně nižšího úředníka a vždycky, když se nějakým způsobem vyměnilo místo nade mnou, tak mi tehdejší vedoucí oddělení říkal: ,Tobě chybí to hlavní, ty nejsi ve straně.‘“

„Můj otec Václav Nussbauer se hned v roce 1939 zapojil do odbojové činnosti proti nacismu, a sice zřejmě na jeho pracovišti vytvořili nějakou skupinu a můj otec roznášel letáky podle názoru německých soudruhů s velezrádným obsahem, za což tedy byl hned v říjnu roku 1939 zatčen a byl odsouzen na dva roky a sedm měsíců do káznice. Tuto vazbu absolvoval a v roce 1942, místo aby ho propustili, tak byl odeslán do koncentračního tábora Flossenbürg. Byl to tedy koncentrační tábor třetího stupně – to znamená, kde byla nejtvrdší služba, kde za čtyři měsíce po příchodu zemřel. Údajně, podle sdělení vedení koncentračního tábora, na srdeční slabost. Ale otec byl zdráv, byl čtyřicet dva let stár, takže nepředpokládám – spíš byl nějakým způsobem zabit. Zajímavé je, že z tohoto koncentračního tábora po jeho smrti jsme dostali krabici s jeho obnošenými šaty, a dokonce i se snubním prstýnkem.“

„Moje matka chodila do... tehdá se to jmenovalo Svaz osvobozených politických vězňů, tak chodili osvobození političtí vězňové a vdovy po nich. A tam se seznámila s Josefem Skálou, který později se stal mým otčímem. Byl to úředník ze Škodovky, který byl funkcionář národní socialistické strany a starosta Sokola. A jako potenciální odpůrce nacismu byl hned v roce 1939 zatčen a odeslán do koncentračního tábora Buchenwald. Čili on žil šest let v koncentračním táboře Buchenwald. On se vrátil hned na začátku po tom květnu 45 a v té době mu zemřela manželka. A na těch setkáních osvobozených politických vězňů se seznámil s mojí matkou a žili spolu potom třicet sedm let. Protože byl funkcionář národních socialistů a sokol, demokrat, tak po únoru 48 byl okamžitě vyloučen ze všech spolků a byl vyhozen ze Škodovky. A protože jsme bydleli ve škodováckém bytě, tak jsme se museli do čtyřiadvaceti hodin vystěhovat. Otčím dostal vyrozumění, že nesmí být zaměstnán v národním podniku. Ale naštěstí nebo naneštěstí byla u něj zjištěna angina pectoris, takže dostal invalidní důchod.“