Mstislav Pospíšil

„Bylo to všelijaké. Nebyli chlapi. Vlastně se přistěhovali Mináříkovi na ten strejdův statek. Ti měli koně a pomáhali mamince. Do školy jsme chodili, byla to jednotřídka. Chodili tam všichni, i děcka z Knerut. Bylo to plný…. Ta učitelka to měla těžké. Učilo se ukrajinsky i česky. Jezdilo se na pole. Já jsem chodil pást krávy. Měli jsme dvě. Chodila nás parta. V lesích byly louky a tam jsme pásli. Bylo to tak dva kilometry. Krávy z celého Malína.“

„Babička, ta byla takovej lékař malínskej. Tam se sjížděli ze všech koutů. Jak slyšeli, něco že je špatnýho, no tak ona taky zaříkávala. Kdyžtak byl uřknutej, jak se říká, jestli jste o tom něco slyšel, no tak ona zaříkávala vždycky tak. Měla hromadu bylinek. No a když byla nějaká vrána nebo něco, no tak zase mast vařila různou. Když třeba nepasovala jedna, tak tam dala něco jinýho, nějaký jiný byliny.“

„Nasedali jsme v Lucku. Trvalo několik dní, než jsme odjeli. Muselo se zařídit, aby se ve vagónech dalo topit. Bylo to v zimě a myslím, že jsme jeli alespoň tři týdny. Byly to dobytčí vagóny. Většinou měli lidé s sebou obilí. Asi jsme byli ve vagónu tři rodiny. Nahoře na obilí byly peřiny a spali jsme. Topilo se v kamínkách. Spalo se ve dne v noci. Pozoroval jsem v noci, nikdo nevěděl kolik je hodin. Jezdili tam pereselenci, jezdili kdesi z Ruska. Stáli jako sochy na vagónech a jeli. Obdivoval jsem je. Někteří museli zmrznout. Chodili k nám a žebrali pro rodiny. Jeli, kde co seženou a pak se asi vraceli zpátky. Trvalo to. Pořád se stálo a prý chtěli podplatit. To jsem se pak dozvěděl, když jsme přijeli.“

„No tak na to vypálení akorát vím, my jsme tam – já nevím, jestli druhej nebo třetí den – byli u tý babičky. Akorát si vzpomínám, to jsem měl tenkrát, nevím, šest roků, ale vím, že jsem se hrozně bál, když vozili ty mrtvoly na žebřiňákách. Znáte žebřiňáky, že? No takže to byly jen takový malý. Tak jsem se díval okýnkem, oknem a bál jsem se. A jinak vím, že mamka furt sháněla ty sestry a celou tu rodinu. Jestli je pozná nebo co. No ta tam byla pryč a já jsem s tou babičkou byl doma.“

„Myslím, Židi se stahovali a ti Poláci je rabovali. Najednou přišla, pamatuju, k nám nějaká paní s dítětem a chtěla vodu a to dítě už bylo mrtvý. Já nevím, kdo ho zabil. No tak maminka jí dala vodu a ona chtěla k lékaři. Maminka říká: ‚Já nemám.‘ My jsme neměli koně. Poslala ji na ten Zborov. To bylo tak půl kilometru možná. Ke starostovi aby šla. No tak odešla. Za chvíli přišli Poláci a takový měli hranatý čepice. Já pamatuju, bylo to před vypálením, protože jsem byl malej kluk, a on že maminku chce do síně. Já jsem křičel hrozně a on říká: ‚Nic, nic.‘ Že se jenom zeptá něco a že ji nechá být. No a tak se ptal na tu paní, co tam byla. No a maminka říkala, že ji poslala ke starostovi, jestli by ji někdo zavezl k doktorovi. No a tak nic, nechali maminku. Ale pak jsme se dověděli, že stejně tu paní, oni tam šli za ní a tam ji stejně zabili a hodili ji tam do obilí.“

„No tak žebráci jeli, vždycky tam tak stáli jako sochy na těch otevřených vlakách. My jsme jeli, já nevím, koncem února nebo jak, tak to byla zima, a sem jsme přijeli, no nevím, nějak v polovině března nebo tak nějak.Takže oni tam... no byli chudáci. Oni jezdili vždycky žebrat, aby pro tu rodinu sehnali. No takže na těch vagonech, tak otevřený to tam bylo. Byli chudáci tam vlastně ty lidi. Kdoví, odkud byli. To nikdo neví. Jenom jako dítě si tak vzpomínám.“

„Všecky dcery vzali a vedle měli přistavěno Kupcovičovi… Ten jeden říkal, že budou kontrolovat dokumenty. A ona, že půjde taky. A on, že ne, ať zůstane doma. Tak zůstala doma a nechali ji. Nevím, jestli kvůli tomu že léčila… Jiné babičky, co nemohly jít, postříleli doma. Jednu na kamnech, druhou prý tam kdesi v koutě. Jí nechali. Měla přes sedmdesát roků.“