Jindřich Prach

„A teď jsem šel do baráku, po schodech nahoru a teď proti mně letěl ze schodů tenhleten Milda. Byl oblečenej, měl tul turistický boty, jako kdyby šel na nějakou túru, a tak dále a já mu povídám: ‚Mildo ahoj, kam letíš?‘ On mně neodpověděl a byl pryč. Akorát jsem přišel nahoru a tam jsem slyšel nějakej rachot, vedle u nich. A přišel jsem domů a tam na mně, abych byl potichu, vedle jsou gestapáci. No takže jsem poslouchal nějaký řvaní, křičení a co si akorát pamatuju, co tenkrát říkala paní Perličková: ‚Nechte mi mý děti, nechte mi mý dítě! Proč mi ho berete?‘ A to bylo jediný, co si z toho pamatuju, dodneška. Oni jsou takový ty vjemy, který si člověk pamatuje celý život. To ještě vám potom řeknu jednu, jeden takovej vjem. No a on letěl po těch schodech, on jim zkrátka utekl a měl to asi době vymyšlený, protože my jsme ten barák měli rohovej a jeden vchod je z jedný strany a do druhýho, ten byl společnej a dalo se to proběhnout. Čili on proběhl ten dvůr a v tom vedlejším baráku se schoval do dřevárny, dole, ve sklepě. Zřejmě předpokládal, si říkal, pod svícnem bývá největší tma. A ono to nevyšlo. Tak ho zavřeli. Oba dva se vrátili, v tom pětačtyřicátým roce. Milda přišel, pan Petrlička to ani nevím, kdy ten se dostal zpátky. Milda ten se najednou objevil, byl celej takovej voháknutej, pěkně opálenej a měl na sobě takový součásti americký výstroje.“

„15. března 1939… no tak to mi bylo tenkrát šest let… my jsme politiku nesledovali, jako kluci, nás to ani tak nezajímalo, no taky pochopitelně, v tomto našem věku ne. A rodiče před námi o ničem nemluvili. Potom došlo k tomu, že sem přišli Němci, německá posádka a to mám z toho takovej docela zvláštní dojem. Jako klukům se ti vojáci líbili. Ono to bylo řízný, oni měli výbornou hudbu, fantastickou a teď měli ty tanky a tohleto všechno, což jsme tady nikdy v životě neviděli a oni byli celkem slušní. A to vím, že tenkrát, na Velkém náměstí postavili Němci polní kuchyně a dávali tam lidem zdarma to jejich národní jídlo, ten eintopf. Který jsem ochutnal a který mi absolutně nechutnal. To je zoufalý, to je příšerný, je tam všechno možný, od řípy počínaje až po maso, zkrátka co se doma najde, tak se tam dá. A takže tam chodili Písečáci s bandaskami pro to, hrála tam hudba a to se nám celkem líbilo. Byla to řadová armáda a to byl ten mladý věk. A ještě si pamatuju, že jednou jsem se zastavil v pasáži, tam prosklený skříňky a v tom byly fotografie z kin. A tak jsem tam na to zíral, ono to bylo až nahoře, já jsem tam pořádně neviděl a tak jsem tam takhle na špičkách na to čuměl a najednou jsem pocítil, že mě někdo chytl pod paží a takhle mě vytáhl nahoru. A něco na mě začal tak brblat, já jsem nerozuměl, to byla němčina, tak jsem na to koukal a on mě postavil na zem a oni to byli dva kluci ve vojenských uniformách wehrmachtu a strašně se smáli. A na něco se mě ptali, ale já jsem blbě koukal, protože jsem nevěděl.“