„Přišel ke mně estébák. Jejich styl byl, že si vždy chtěli člověka nějakým způsobem chytit. Takže začínali rozhovor: ‚Líbí se vám tady, viďte?‘ My jsme měli štěstí, že na setkání kněží z Hnutí fokoláre jsme měli kněze, kteří prožili léta vyšetřování a kriminálů. Ti nás jasně poučovali, co bychom měli a co neměli dělat. Co estébákům neřekneš, to nevědí. Basta. Zadruhé je potřeba jim vždy dát najevo, že na ničem nelpíš; že nelpíš ani na faře, ani na svém kněžství. Protože jinak tě budou mít za co chytit a držet v šachu. To jsem také později zjistil od jednoho kněze, který působil v Plzni. Předtím byl vysokým funkcionářem Pacem in terris. Říkal jsem mu: ‚Měl by ses lidem omluvit a vysvětlit jim, proč jsi vlastně v Pacem byl.‘ On říkal: ‚Víte, já jsem si neuměl představit, že bych nemohl fungovat jako kněz.‘ A proto ho drželi a trpěl kvůli tomu, bylo to hrozné.“
„Stalo se, že se mne (představitelé federálního ministerstva vnitra) ptali: ‚Co uděláte, až k vám přijde petice – 31 bodů? Už je v Sokolově, tak se k vám jistě brzy dostane.‘ V duchu jsem si říkal: Děkuji za nápověď. Pochopil jsem, že nemá cenu zatloukat, že oni přesně sledují, kudy a kam petice jde. Proto jsem řekl: ‚Co udělám? Přečtu si ji. A když se mi bude líbit, dám ji lidem podepsat.‘ Stejně jsem to tak udělal. Tím jsme skončili, oni nic neříkali, nic mi nevyčítali a odjeli. Pro mne to mělo výsledek, že jsem se tenkrát biskupem díkybohu nestal. Měl jsem z toho strach, přeci jen působily tenkrát komunistické tlaky. Stal se pan biskup Liška a pan biskup Lebeda.“
„Volá pan biskup Liška: ‚Mohl byste zítra ke mně přijít?‘ Ve mně trochu hrklo, pomyslel jsem si: To nevypadá dobře. Tak jsem tam přijel. Vyzval mne: ‚Posaďte se.‘ Posadil jsem se. A pan biskup říká: ‚Svatý otec vás a Františka Lobkowicze chce jmenovat za pomocné biskupy pana kardinála Tomáška tady v Praze.‘ Já jsem vyskočil, povídal jsem: ‚Co? Mne? A proč ne třeba Tomáše Halíka nebo Aleše Opatrného?‘ Odpověděl: ‚Protože ti mají teď čas, teď jste na řadě vy.‘ Jsem říkal: ‚To je velikánský omyl. To přece není možné – já a biskup. A může se říct ne? Musím to přijmout?‘ Pan biskup Liška řekl: ‚To jsem se tenkrát také ptal arcibiskupa Colasuonna, který mi oznamoval, že mám být biskupem, jestli mohu říct ne, jestli mohu odmítnout.‘ A on řekl: ‚Můžete, ale Svatému otci se to nedělá.‘“
František Radkovský se narodil 3. října 1939 v Třešti u Jihlavy. Jeho otec se živil jako živnostník - truhlář. Pamětník vystudoval jedenáctiletou střední školu v Telči a Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Specializoval se na matematickou statistiku. Po promoci a vojenské službě pracoval jako statistik ve Státním výzkumném ústavu pro výzkum automatizace sklářského průmyslu. Poté přešel do Pedagogického ústavu Československé akademie věd. V letech 1966-1970 absolvoval Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu pražskou v Litoměřicích. A v roce 1970 jej pražský biskup František Tomášek vysvětil na kněze. Dva roky pamětník působil jako kaplan v Mariánských Lázních. V roce 1972 se stal farářem ve Františkových Lázních, kde zůstal až do roku 1990. V té době se zapojil do společenství katolických kněží a laiků - tzv. Hnutí fokoláre. Opakovaně jej vyšetřovala a sledovala Státní bezpečnost, která ho evidovala jako tzv. nepřátelskou osobu. V březnu 1990 jej papež Jan Pavel II. jmenoval titulárním biskupem aggarským a pomocným biskupem pražským. Dne 7. dubna 1990 pamětník přijal biskupské svěcení z rukou kardinála Františka Tomáška. V letech 1990-1993 vykonával funkci generálního sekretáře Biskupské konference ČSFR a později České biskupské konference. Dne 31. května 1993 jej papež Jan Pavel II. jmenoval prvním biskupem nové plzeňské diecéze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
