Marie Michaela Šechtlová

„I tak nebylo pořád jasné, že se něco nepřihodí. Oni potom zavedli takzvaná čísla evidence. Kdo chtěl být na volné noze, musel být očíslovaný. Bez toho čísla evidence nešlo existovat, protože to muselo být napsané nahoře na každé faktuře. S těmi čísly se dělaly veliké drahoty. Jednoho dne, někdy na začátku osmdesátých let, najednou tátovi sebrali jeho číslo evidence, což znamenalo jít do zaměstnání. Oni ale měli aparáty, měli ateliér, měli lampy, měli fleše, měli všechno vybavení. Tak se začali ptát po kamarádech. Pak zjistili, že mu číslo sebrali kvůli tomu, co říkal v televizi. Jediný problém na tom byl, že on nikdy v televizi nebyl. Naštěstí se to dověděl a naštěstí se to vysvětlilo. Číslo evidence mu vrátili. Kdyby mu ale nějaký kamarád neřekl, kvůli čemu to bylo, tak prostě přišel o své živobytí a vůbec by se nemusel do smrti dovědět proč.“

„Podle legendy, co vyprávěla naše babička, to bylo tak, že když se měl narodit můj dědeček, byl pradědeček vyhnaný do hospody, aby nepřekážel. Tam se právě skamarádil s cesťákem, který vozil galanterii a říkal, že ho to vůbec nebaví. Jak tak spolu pili, Ignác mu říká: ‚Víte co, já z nich udělám fotografa.‘ A přivedl si ho domů. A protože se Voseček nikdy neoženil a nikdy neměl svoji rodinu, tak zůstal u Šechtlů. Můj táta si dlouho myslel, že je to jeho dědeček.“