Marie Soběhartová

„Jsem si říkala, že si odskočím ke kamarádce, jestli půjde do kostela. Bydleli jsme tenkrát u silnice v baráku po paní Durchanové. Než jsem odešla, umyla jsem si hlavu, natočila… Kdepak byste tenkrát vzali na holiče? A já tam běžím kousek po silnici, nebylo to daleko. U jejich chalupy zastavoval autobus na Chudenice a Staňkov a já tedy běžela k té kamarádce, chvilinku jsem se tam zdržela, a když jsem vyšla znovu ven, slyším takové dunění, rachot, všechno se otřásalo, silnice, baráky. Tak jsem čekala a najednou vidím: tanky vyjíždějí zdola, jako od Klatov. A samopaly, americké vlajky. Vběhla jsem k nim zpátky do kuchyně a křičím: ‚Američani jsou tady!‘ Tak všichni vyběhli z chalupy, ale ještě chvíli jsme si nebyli jistí. Totiž tu noc, než přijeli Američani, tam ještě pořád byli Němci a připravovali se na odsun, že budou v noci ustupovat. A Američani přijeli ráno, mohlo být tak osm nebo devět hodin, víc nebylo. To bylo haló! Tanky jely pomalu, ty kluci nám mávali, zastavili před barákem. To si nedovedete představit. Celá Poleň se u toho tanku sešla. Moje máma měla navařené pivo ve sklepě, měli jsme napečené buchty, všechno jsme jim to tam na ty tanky nanosily. To bylo radosti! No, ale dlouho tam nebyli, pak hned pokračovali. Ale všechno, co jsme jim daly, si vzali.“