Věra Tomanová

„Tak, maminka byla v Terezíně do doby až doposledka, když do Terezína začly chodit transporty z východu z koncentráků a přivezly tam tyfus. V Terezíně spousta lidí onemocněla tyfem. Na to tam umírali. A maminka tam měla přítelkyně, který taky dostaly tyfus. Byla to nějaká paní Lenardová z Prahy, nějaká paní Erika z Prostějova, teta Jóža z Náchoda, to byla maminčina kamarádka. Ty taky dostaly tyfus a ležely tam. Tatínek hned v těch prvních dnech po kapitulaci německý jel do Terezína a chtěl maminku přivézt domů, ale maminka tam zůstala, protože říkala: ‚To nejde. Doma vy to nějak přežijete, ale já tady nemůžu ty ženský vopustit. Ty by tady umřely. Já se musím vo ně postarat.‘ Takže maminka tam zůstala a vošetřovala ty svoje kamarádky. Myslím, že až do začátku června, když pak už viděla, že jsou na tom dobře. Dá se říct, že je vlastně zachránila, protože jinak bez pomoci by tam asi nevydržely.“

„V roce 43 Němci už vlastně povolali a vodvezli všecky náchodský Židy, který neměli nějakou výjimku, jakože když můj tatínek měl ‚křesťanku‘, tak maminka tu mohla zůstat, a strejček, její bratr Karel, měl za ženu křesťanku, taky tady moh zůstat, ale strejček Pavel, kterej byl svobodnej, tak toho už vodtáhli dřív, protože v Náchodě, v roce asi 40, vypukl požár. Dodneška se neví, jestli to byla náhoda, nebo sabotáž. A v důsledku toho Němci zatkli, já nevím, asi sto nebo sto padesát lidí. Mezi nimi samozřejmě hlavně náchodský Židy. A samozřejmě oba moje strejčky. No, měli jsme štěstí, že tatínka nezavřeli. Ten strejček Pavel, ten se nevrátil... Nejdřív je vodtáhli do Terezína do pevnosti a z tý pevnosti několik lidí, nevím kolik, ale dost, vodtáhli do Mauthausenu a některý se vrátili. Strýček Karel, co měl tu křesťanskou ženu, ten se vrátil z věznice, z tý pevnosti Terezín. Strýček Pavel, toho vodtáhli do Mauthausenu, a tam to, já nevím, během měsíce už to nepřežil. Nevím, co asi zkusil, to si neumíme představit. Zajímavý bylo, že poslali vodtamtuď, to bylo v roce 40, babička s dědečkem vodešli v roce 43, teď nevím v roce 42, 13. prosince. Takže poslali rodičům dotaz z Mauthausenu, jestli by měli zájem o posmrtnou masku jejich syna. Babička samozřejmě chtěla posmrtnou masku svýho syna. Tak skutečně ji poslali. Ta nám přišla. Měli jsme ji doma. Já jsem ji pak po válce někdy v roce 86 vodvezla do Izraele a je tam v Jad Vašem.“