Tomáš Vrba

„To jsem začal s tím Zdeňkem Pincem, který bydlel v Cimburkově 8, a tohle byla třeba Cimburkova 21, na opačné straně, na dolním konci, a Zdeňkovi jsem řekl, že tam jsem. A naštěstí jsem mu snad řekl o těch Vohryzkových, protože jednou – už snad spím, večer, v jednu v noci – a nějaké škrábání na dveře, nebo ťukání. On snad vzbudil... - protože to byl rozdělený byt, tam bydlela nějaká rodina, ne cikánská, prostě nějaká rodina s dětmi v tom bytě, a ten jeden pokoj byl… těžko představitelné dneska. Takže on v jednu v noci zazvonil, oni mu šli otevřít, viděli, že je invalida, tak se dál nezajímali, on zaťukal ke mně a říká, děsně napjatě: ,Prosím tě, tady máš klíče od mýho bytu...‘ - u něj jsem byl mockrát, čili jsem věděl, kde bydlí – a přesně mi popsal, kde v tom bytě co leží, a říká, že na rohu před jeho domem stojí auto StB a čeká, až přijde. On si toho auta všiml, obešel blok a šel rovnou ke mně… ,Prosím tě, jdi tam, nějak se tam dostaň, ale nerozsvěcej.‘ Ale naštěstí si přesně pamatoval, kde co je - ,tohle vem, tuhle hromádku, tohle vem…. a přines mi to sem.‘ A tak jsem tam opravdu šel, a to si pamatuju, jak mi takhle bušilo srdce, a dělal jsem, že jsem opilec, tak jsem se do toho domu dostal a těm policajtům nemuselo být divné, že se nikde nerozsvítilo, protože půlka bytů byla do dvora… Takže jsem tam opravdu posbíral nějaké ty hromádky, pak jsem se zase jako vypotácel ven, došel jsem zpátky a Zdeněk si oddech, já jsem si taky velice oddech a on šel pak domů a říkal… A to mi říkal až tuhle, před týdnem – že druhý den u něj byla domovní prohlídka a že tam chodili a říkali: ,Tady to musí někde bejt, tady to musí někde bejt...‘ A že to byly nějaké cyklostylové matrice, ze kterých se něco mělo tisknout, a bylo to nějak děsně důležité a byl by to veliký malér, že to bylo napojené snad na Jirku Müllera do Brna nebo něco, a že se to tedy podařilo ztopit.“