Tomáš Vrba

* 1947

  • „To jsem začal s tím Zdeňkem Pincem, který bydlel v Cimburkově 8, a tohle byla třeba Cimburkova 21, na opačné straně, na dolním konci, a Zdeňkovi jsem řekl, že tam jsem. A naštěstí jsem mu snad řekl o těch Vohryzkových, protože jednou – už snad spím, večer, v jednu v noci – a nějaké škrábání na dveře, nebo ťukání. On snad vzbudil... - protože to byl rozdělený byt, tam bydlela nějaká rodina, ne cikánská, prostě nějaká rodina s dětmi v tom bytě, a ten jeden pokoj byl… těžko představitelné dneska. Takže on v jednu v noci zazvonil, oni mu šli otevřít, viděli, že je invalida, tak se dál nezajímali, on zaťukal ke mně a říká, děsně napjatě: ,Prosím tě, tady máš klíče od mýho bytu...‘ - u něj jsem byl mockrát, čili jsem věděl, kde bydlí – a přesně mi popsal, kde v tom bytě co leží, a říká, že na rohu před jeho domem stojí auto StB a čeká, až přijde. On si toho auta všiml, obešel blok a šel rovnou ke mně… ,Prosím tě, jdi tam, nějak se tam dostaň, ale nerozsvěcej.‘ Ale naštěstí si přesně pamatoval, kde co je - ,tohle vem, tuhle hromádku, tohle vem…. a přines mi to sem.‘ A tak jsem tam opravdu šel, a to si pamatuju, jak mi takhle bušilo srdce, a dělal jsem, že jsem opilec, tak jsem se do toho domu dostal a těm policajtům nemuselo být divné, že se nikde nerozsvítilo, protože půlka bytů byla do dvora… Takže jsem tam opravdu posbíral nějaké ty hromádky, pak jsem se zase jako vypotácel ven, došel jsem zpátky a Zdeněk si oddech, já jsem si taky velice oddech a on šel pak domů a říkal… A to mi říkal až tuhle, před týdnem – že druhý den u něj byla domovní prohlídka a že tam chodili a říkali: ,Tady to musí někde bejt, tady to musí někde bejt...‘ A že to byly nějaké cyklostylové matrice, ze kterých se něco mělo tisknout, a bylo to nějak děsně důležité a byl by to veliký malér, že to bylo napojené snad na Jirku Müllera do Brna nebo něco, a že se to tedy podařilo ztopit.“

  • „Uprostřed toho jsou sochy gigantů, kteří padají do propasti pekelné, do Tartaru. A z toho Tartaru vedla právě ta chodba, tam byly zřejmě původně vodní hrátky, fontánky nad schodištěm, takové barokní rozmarné věci... A to bylo staletími a povodněmi úplně zanesené… Bylo to vysoké tak dva metry, mělo to oválný vejčitý průřez a dole to bylo rovné. Bylo to dlouhé asi sto metrů, tak jsme tam byli několik měsíců. Byli jsme někdy tři, někdy pět, když nám někoho přidali. Tak prostě: vykopat – vyvážet. Vykopat – vyvážet. Vykopat – vyvážet. A tehdá to bylo myslím tak, že byly celé základy toho zámku obnažené, aby se tam daly izolace, čili jsme to vysypávali k těm základům, nevozili jsme to daleko. Pak jsme se dostali až úplně doprostřed a tam najednou koukám, že je nahoře světýlko, tam byla báň, kruhová klenba čili to mělo formu včelího úlu, nahoře okýnko, ale dole ještě – my jsme se tam napřed protáhli – zbývalo ještě tak dva metry zeminy vykopat a vyvozit zpátky těch sto metrů. Ale už to bylo skoro hotové, a tak jsme si dali přestávku, zapálili jsme si cigaretu, protože skoro všichni kouřili, kromě Honzy Víta myslím. A najednou jeden z nás řekl: ,A pamatujete si, tehdá před dvaceti lety, jak jsme kopali ten tunel?‘ řekl filmový režisér. ,No samozřejmě,‘ řekl profesor historie, ,to člověk nemůže zapomenout takovou zkušenost.‘ Začali jsme si takhle odříkávat role nějakého jakoby filmu nebo hry po dvaceti letech. A přesně to se stalo. Já jsem byl dvacet let nato šéfredaktorem Lettre internationale, Honza Vít byl programovým ředitelem TV Nova, Petr Kučera byl profesorem historie… Prostě se to stalo. A tohle vykládej těm scenáristům. To i z té Paměti národa budou kroutit hlavou... Čili jsme předvídali budoucnost v jakémsi okamžiku jasnozření.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha 6, 11.12.2012

    (audio)
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Charta byla uskutečněná utopie

Dobová fotografie pamětníka
Dobová fotografie pamětníka
zdroj: archiv pamětníka

Tomáš Vrba se narodil 30. listopadu 1947 v New Yorku tehdejšímu československému kulturnímu atašé a překladateli Františku Vrbovi a jeho ženě Libuši. Od roku 1950 rodina žila v Praze. Pamětník vystudoval gymnázium na Velvarské a Filosofickou fakultu, obor filosofie a psychologie. Již od dob studií se zajímal o kulturu, umění a literaturu, a zároveň se čím dál více přikláněl k opozičnímu smýšlení vůči režimu. Od poloviny 70. let se podílel na distribuci a vydávání samizdatů, navštěvoval bytové semináře a zakázané kulturní akce. Po podpisu Charty 77 v lednu 1977 byl spolu s několika kolegy propuštěn z práce sociálního kurátora pro pražské Romy. Až do konce režimu byl zaměstnán v dělnických a technických profesích, přičemž pokračoval v organizační a redaktorské činnosti, mj. pro samizdatové edice (Kvart, Expedice) nebo nezávislá periodika (Spektrum, Kritický sborník). V roce 1989 se aktivně zapojil do Občanského fóra a do restrukturalizace společnosti - krátkodobě jako poradce primátora i v mnohaleté práci pro Asociaci evropských novinářů a Středoevropské semináře v San Sebastianu. V devadesátých letech působil jako šéfredaktor kulturních revuí Lettre internationale a Přítomnost. Kolem přelomu tisíciletí začal přednášet na New York University v Praze, zasedat ve správní radě Nadace Forum 2000 a předsedat správní radě divadla Archa. Třem posledně jmenovaným aktivitám se vedle občasných překladů z angličtiny a publikační, redakční a editorské činnosti věnuje dodnes. Pamětník v roce 2017 žije a pracuje v Praze.