Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Vrba (* 1947)

• narozen 30. listopadu 1947 v New Yorku

• v letech 1965 až 1971 studoval na FF UK v Praze filosofii a psychologii

• v letech 1974 až 1977 pracoval jako sociální kurátor pro pražské Romy a distribuoval publikace samizdatové Edice Expedice

• v lednu 1977 podepsal Chartu 77, následovalo okamžité propuštění z práce, až do revoluce se živil převážně jako dělník

• mezi lety 1979 a 1981 působil v samizdatovém periodiku Spektrum

• v roce 1980 se oženil s Jarkou Vaňkovou, později se jim narodily dvě dcery

• v letech 1981 až 1984 řídil Edici Kvart, později byl členem redakční rady Edice Expedice

• po listopadu 1989 působil v Koordinačním centru Občanského fóra a jako poradce primátora Jaroslava Kořána

• v 90. letech byl šéfredaktorem čtvrtletníku Lettre internationale a měsíčníku Přítomnost

• od roku 1999 přednáší na New York University v Praze

Rodina a dětství

Tomáš Vrba se narodil 30. listopadu 1947 v New Yorku, kde byl tehdy jeho otec František Vrba kulturním atašé Československé republiky při OSN. František i jeho žena Libuše pocházeli z kulturně založených středostavovských rodin a oba před válkou začali studovat medicínu, kvůli uzavření vysokých škol však studium nedokončili. František Vrba se během nacistické okupace spolu s bratrem Jiřím zapojil do levicové odbojové skupiny Předvoj, v roce 1943 byli oba zatčeni a vězněni v několika koncentračních táborech. Po válce odjel pamětníkův otec za prací do USA. Socialistické smýšlení a naděje ve šťastný vývoj v Československu ho vedly k tomu, že se v roce 1950 rozhodl vrátit do vlasti, na což má pamětník, kterému tehdy nebyly ani tři roky, matnou vzpomínku, kterak z paluby zaoceánského parníku Queen Mary velkoryse hází autíčka okolo plovoucím velrybám.

Po návratu rodina bydlela v pražské Hradešínské ulici; matka byla zprvu doma s pamětníkovou sestrou Helenou (narozena 1951), později začala pracovat jako dokumentaristka v Ústavu pro jazyk český. Otec působil jako lektor Národního divadla, přednášel dramaturgii na DAMU (1952–1954) a věnoval se překladům. Malý Tomáš byl pro hrubou urážku socialistické solidarity (u Orionky házel dlažební kostky na bagr koupený za peníze československých dětí pro korejský lid) vyloučen ze školky a začal předčasně chodit do školy. Do druhé třídy nastoupil už po přestěhování rodiny do Dejvic.

Gymnaziální léta na „Velvárně“

Od roku 1962 Tomáš chodil na tříleté gymnázium v tehdejší Velvarské ulici, kde i přes komunistické vedení působila řada výborných pedagogů; především vzpomíná na třídní profesorku Věru Kavalierovou. Zajímaví byli i spolužáci, mnozí z výrazných rodin – např. Zora Šormová, Káťa Smrkovská, Karel Nejedlý, Helena Eisnerová, Oldřich Vízner, Rudolf Barta, Otomar Krejča ml. Mnohá přátelství z gymnázia Tomášovi zůstala na celý život.

Především s Otomarem Krejčou, ale i dalšími spolužáky sdílel a formuloval kritický postoj k režimu; toužil po svobodě projevu a cestování a zrušení cenzury. Cenný a privilegovaný zdroj informací pro pamětníka i jeho spolužáky představovala redaktorská práce jeho otce v postupně se liberalizujících Literárních novinách (působil zde v letech 1956–1964) a možnost přečíst je dříve než cenzoři. Pamětník vedl bohatý kulturní a společenský život, chodil na výstavy, koncerty, výlety, do kina, do divadel a hospod; četl, kreslil a tvořil koláže.

Jeho výtvarné a typografické záliby se projevovaly i ve funkci třídního nástěnkáře, kterou si vybral zcela dobrovolně a pojímal ji tak neotřele, že jeho výtvory občas byly odtaženy rozzuřenou ředitelkou do ředitelny. Průšvih byl třeba po smrti J. F. Kennedyho v listopadu 1963: „Na černý papír jsem dal jenom tři červená písmena, JFK, a z nástěnky dolů tekla krev. To byl taky malér, a do toho se potom zapojila i StB… půlku třídy v noci (holky ne, pokud vím, ale kluky) […] odvlekli na výslech – a tam je nutili podepsat protokol, že třeba Otomar Krejča ml. jezdí po Dejvicích na skútru s transparentem s hákovým křížem… Vyptávali se na nás, ale mě a Krejču nikdy nepředvolali.“

Tomáš se jako výtvarník a scénograf podílel také na činnosti školního divadelního kroužku, hrál se například Ionesco nebo američtí beatnici. Tvůrčí energie na gymnáziu byla nadstandardní, hned tři spolužáci z ročníku (Krejča, Knittl, Vízner) byli později přijati na DAMU. Právě díky Oldovi Víznerovi, jehož bratr byl hercem Divadla Na zábradlí, a Otomaru Krejčovi, jehož otec tamtéž režíroval Zahradní slavnost Václava Havla, se skupince spolužáků poštěstilo víceméně tajně, pod záminkou sbírání zkušeností pro vlastní soubor, opakovaně navštěvovat zkoušky této legendární hry. Koncem roku 1963 byli svědky generálky: „Nevěděli jsme, jestli se repliky pořád opakují proto, že se opakují v textu hry, nebo jestli se během zkoušky opakují scény; tak jsme z toho nebyli moc moudrý. Pak to najednou začalo dávat smysl a nakonec byla generálka [...] A když to skončilo, tak napřed zavládlo úplné ticho. A potom desetiminutový potlesk. Všem bylo naprosto jasné, že nic už nebude jako předtím, že najednou někdo rozmontoval celý ten systém a ukázal, jak to všechno funguje.“

Vysokoškolské období a pražské jaro

Od roku 1965 Tomáš studoval filozofii a psychologii na Filozofické fakultě UK. Měl velké štěstí na pedagogy, patřil k nim Jan Patočka nebo Karel Kosík. Už od začátku pamětníkových studií se na půdě školy rozvíjelo nezávislé studentské hnutí a on s radostí sledoval uvolňování poměrů, zakoušel pocit rostoucí svobody a povolování železné opony. Tuto euforii ještě umocnily zážitky z první samostatné cesty do Paříže v únoru 1967. Pamětník byl členem studentského parlamentu, seznámil se se studentskými vůdci Zdeňkem Zbořilem a Zdeňkem Pincem, dění sledoval a diskutoval o něm s přáteli (nejvíc tehdy s Janem Zelenkou, Janem Horálkem a Karlem Nejedlým), a dokonce s Jiřím Dienstbierem, který se ujal role průvodce mladších kolegů. Přesto bral Tomáš Vrba možnosti politického vývoje s rezervou, nevěřil v uskutečnitelnost „demokratického komunismu“. Doufal spíše, i v kontextu příznivé mezinárodní situace, v nenásilnou transformaci Československa v sociální demokracii skandinávského typu. V době pražského jara měl na rok přerušené studium; i tak se ale málo učilo, každý den byla někde nějaká veřejná debata.

Srpen 1968 a počátky normalizace

Jedenadvacátý srpen 1968 pamětníka zastihl na Kvildě, na chalupě rodičů tehdejší přítelkyně Nadi. Hanlivé nápisy proti okupantům psali na silnice marně, protože ti tudy neprojížděli; zažili však paniku v městečku a kolaps dopravy. První vojáky viděli až za Vimperkem při zdlouhavé cestě do Prahy: „Vypadalo to jako z dokumentárního filmu o první světové válce – oni asi počítali s tím, že bude boj, a tak do první linie poslali úplný chudinky, žádný neměl celou uniformu; jeden měl třeba podvlíkačky a vojenskou bundu, boty sundané… Měli přes silnici zátaras a v lese jsem viděl vojáka, jak okusuje nějakou houbu – oni jim prostě s sebou nedali nic k jídlu, bylo to celé úplně přízračné.“

Mechanismy normalizace naštěstí drtily dosažené svobody relativně pomalu, a tak mohl pamětník dostudovat u původních profesorů, dokonce si před jejich odklizením studenti stihli udělat doktoráty a na volitelných seminářích se mluvilo většinou otevřeně. Skutečně devastující byly důsledky srpna 1968 pro pamětníkova otce, který do té doby – na rozdíl od syna – věřil v „komunismus s lidskou tváří“ a ve straně i ve Svazu československých spisovatelů (jehož byl v letech 1968–1969 místopředsedou) zaujímal opoziční pozice. Kromě rozčarování a zborcení ideálů na něj postupně doléhaly zákazy překladatelské i jiné činnosti, navíc mu přitížil incident z roku 1970, kdy v den svých padesátých narozenin v opilosti nadával policistům – údajně způsobem tak hrubým, jaký ještě nezažili.

Tomáš stejně jako většina jeho přátel koketoval s myšlenkou na emigraci, nejintenzivněji o prázdninách 1969 ve Švédsku u kamaráda, filmaře Michaela Gahuta. Přijela tam za ním Naďa s novými zprávami od přátel, čerstvých emigrantů ve Francii, a po nelehkém rozhodování, zda zůstat ve Švédsku, se nakonec vrátili do Československa. „Sice je to dost blbej nápad, žít v okupované zemi; ale mysleli jsme si, že bude možné si uchovat vnitřní svobodu – což, jak se pak ukázalo, možné bylo, když se pro to člověk rozhodl aktivně.“

Zařídit se v alternativním světě

„Když jsme se vrátili, tak už bylo v podstatě jasné, že aby tady člověk mohl přežít, tak se musí nějak zařídit. A tak začalo to, co se pak naplno projevilo v Chartě a ve všech způsobech života kolem Charty – totiž vybudovat si paralelní nebo alternativní světy.“

Na začátku 70. let navštěvoval Tomáš aristotelský bytový seminář Zdeňka Pince, kde se studovalo pilněji než ve škole; konal se paradoxně v letenském bytě s výhledem na ministerstvo vnitra a bohužel se později ukázalo, že jeden z jeho návštěvníků ostatní udával. Tomášovi se tehdy poprvé dostala do ruky neoficiální literatura, rukopisy románů a samizdatové informační „noviny“; do roku 1972 se datují jeho první snahy, pravda, dosti toporné, něco sám přepsat na stroji.

Zaměstnán byl jako noční hlídač (ještě přes Studentský podnik služeb) a necelý rok (1971–72) připravoval statistiku léčiv v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Právě období pár let po studiích, mezi lety 1972 a 1975, považuje pamětník za společensky nejdepresivnější, kdy naplno doléhala normalizační omezení a zákazy. Tehdy také odjela Tomášova sestra Helena za svým čerstvým manželem Yvonem, mladým francouzským žurnalistou, kterého potkala v Praze, když tu chystal reportáž o Rudolfu Slánském Kvapně ho tehdy požádala o sňatek. (Její cesta směřovala na Madagaskar, kde měla v tamních novinách probíhat Yvonova civilní služba. Kuriózní je, že redakce byla mezitím při politickém převratu zničena.)

„Odjížděla v květnu 1972, hned na prvního máje – což jsme nedomysleli… Zapomněli jsme, že je první máj – už obnovený, tedy hard-line komunistický průvod s rudými prapory, a nejezdily tramvaje. Metro ještě taky nebylo, tak jsme šli nahoru Václavákem s kufry pěšky proti proudu toho průvodu – což bylo dosti symbolické… Když jsme zabočili do Opletalovy ulice k nádraží, naskytl se nám strašně smutný pohled: pod rudými transparenty tam přešlapovalo komplet celé Divadlo Za branou, které vedl Otomar Krejča a kde hráli úžasný věci… A Jan Tříska, Marie Tomášová – nejlepší herci, co si člověk mohl přát, tam stáli pod těma rudýma fanglema, protože ještě doufali, že když půjdou do toho průvodu, že je nezakážou… A pár týdnů nato Divadlo Za branou zakázali.“

Vojna v bílém plášti

Na vojnu se pamětníkovi samozřejmě nechtělo, ale měl štěstí na dobrou radu a od září 1972 narukoval jako psycholog do vojenské nemocnice v Plzni, kde prováděl psychologické testování budoucích vojenských řidičů. „Testy, co jsme jim dávali, byly ovšem americké, a tak jsem strávil půlku vojny tím, že jsem je překládal do češtiny. Armáda ale nesměla obchodovat s imperialistickým Západem, čili to bylo zařízeno tak, že formuláře a manuály nakoupily Dopravní podniky města Plzně; a my jsme jim pak jako melouch podobným způsobem vyšetřovali kandidáty na řidiče tramvají.“

Rok vojny poměrně rychle utekl, pamětník získal řadu odborných zkušeností a měl tam relativní volnost.

Sociálním kurátorem

Po vojně začal pracovat jako sociální kurátor pro pražské Romy, práce byla smysluplná a bavila ho. Většinou se odehrávala v terénu, navštívil celkem kolem dvou set romských domácností. Kromě pomoci rodinám při jednání s úřady a soudy ještě s kolegy sociology prováděli výzkum, jehož výsledky byly pozoruhodné, ale nakonec se rozhodli je – kvůli obavám ze zneužití – establishmentu nepředat. Jezdili také na tábory s romskými dětmi, některé z nich se třeba ptaly: „,Pane Tomáši, pane Tomáši, proč je tu tolik stromů?‘ - Oni nevěděli, co je to les, v životě nebyli v lese.“ V práci se sešla dobrá parta, pamětník tam přivedl i kamaráda Zdeňka Pince, v sousedním oddělení potkal Jarmilu Bělíkovou, se kterou měli podobné názory a řadu společných přátel; společně se stále aktivněji zapojovali do disentu.

Pamětník navštěvoval bytové přednášky svého nejoblíbenějšího profesora Jana Patočky, které ve svém ateliéru na Kampě hostil fotograf a grafik Jaroslav Krejčí, a začínal odebírat publikace Edice Expedice. Nejprve si pro knihy chodil k bývalé spolužačce Daně Horákové do Pařížské ulice, pak je přes Prokopa Voskovce dopravili do Paříže; po skončení této mise je odebíral na sebe a půjčoval známým. Po vystěhování Dany (s manželem Pavlem Juráčkem) se odběrné místo přemístilo na nábřeží k Havlovým, kde byl rovněž častým hostem, a pomáhal Ivanovi s distribucí.

Charta – břink a vstup do nového světa

Když mu Zdeněk Pinc v lednu 1977 nabídl, zda chce podepsat Chartu, neváhal pamětník ani vteřinu. Vedle souhlasu s vlastně velmi krotkým prohlášením to považoval za svou povinnost vůči profesoru Patočkovi, jednomu z jejích mluvčích. Správnost rozhodnutí i se všemi důsledky se mu ještě potvrdila na Patočkově pohřbu 16. března téhož roku: „Bylo to jako moderní inscenace Antigony, jak chtějí překazit pohřeb… To ale lidi neuvěřitelně semklo… Protože jestli jsou takhle hnusný, tak s nimi skutečně nechceme mít nic společného.“ Na Patočkův pohřeb šli s pamětníkem skoro všichni kolegové, vedoucí se divil, že si všichni berou volno ve stejný den. Vyhazov z práce na sebe nenechal dlouho čekat a dosti snížil stavy v oddělení: „Z těch deseti tři, to je třicetiprocentní členství v Chartě, to žádná firma neměla.“

Pocity po podpisu Charty popisuje pamětník takto: „Byla to ohromná úleva… Od první chvíle jsme se cítili naprosto svobodní. A když jsi svobodná, tak se můžeš i bát.“ Dodnes rád vzpomíná na intenzitu společenství a vzájemnou podporu lidí v Chartě: „Všechny názorové rozdíly šly stranou, což bylo základní. V Chartě vládla vzájemná důvěra a potkali se lidi, kteří by se jinak nikdy nepotkali, což bylo zcela úžasné.“

První rok po Chartě se pamětník živil po brigádách, byl figurantem pro geologický průzkum nebo uklízel po řemeslnících, na některých štacích se sešla navýsost sympatická parta (Tomáš Pěkný, Petr Kabeš, Prokop Voskovec, Vlasta Šabacká, Věra Eisenbergerová...). Zároveň intenzivně pracoval pro samizdat, střídal tři „ilegální“ byty (na Vinohradech, na Žižkově a na Kampě), rovnal a distribuoval samizdaty, působil jako spojka. Systém užívání cizích bytů byl občas nedomyšlený, stávalo se, že od nich mělo klíč více lidí, aniž by o sobě věděli: „Na Kampě jsem měl rozložené na stole všelijaké tajnosti a jednou přijdu domů, hned za dveřmi byla vana – a v té vaně cizí chlap. Tak říkám: ,Co tady děláte?‘ A on říká: ,Já se tady koupu.‘“

Pamětník se podílel i na několika materiálech souvisejících s Chartou 77, na prvním hned v roce 1977, kdy spolu s Jiřím Dienstbierem vydali dvoudílnou publikaci se všemi dosavadními dokumenty Charty; jmenovala se Kniha Charty. Ke spolupráci jim byla doporučena vynikající písařka, absolventka norštiny a angličtiny Jarka Vaňková, budoucí pamětníkova žena. Od té doby na některých projektech spolupracovali, což platí až do dnešních dnů.

Tomáš se také angažoval ve zprostředkování kontaktu západním novinářům (hlavně francouzským, později v 80. letech norským) s disidenty, někdy konspirativně domlouval rozhovory a reportáže. Pomáhala mu znalost jazyků a zkušenosti z cest, které měl občas povolené díky sestře žijící v Bretani, jejíž původně formální sňatek se dosti protáhl a narodily se díky němu dvě děti. Ze zahraničí také přicházela finanční pomoc pro rodiny vězněných disidentů i na podporu nezávislé kultury; pamětník distribuoval například štědré finanční příspěvky od farníků československých evangelických farářů ve Švýcarsku.

Při veškeré ilegální činnosti dbal pamětník přiměřené opatrnosti; užíval si sice i mejdanů, undergroundových koncertů a různých legrácek, ale především distribuční činnost od nich pokud možno odděloval. Vzhledem k pravděpodobnosti odposlechu telefonů (pokud je vůbec měli) se lidé mnohem více navštěvovali a „pracovní“ samizdatové záležitosti se prolínaly s přátelskými: „Bylo zcela běžné, že člověk přišel bez ohlášení, k nám také přátelé chodili; někdo přišel v šest večer a zůstal do půlnoci, a každý něco přinesl... pití nebo jídlo. Lidi na sebe měli čas; v tomhle ohledu to bylo něco jako uskutečněná utopie.“

Disident mezi „dělnickou šlechtou“

V roce 1978 si pamětník našel zaměstnání na montážích, kde setrval asi dva a půl roku. Malá parta organizovaná chartistou Čihákem vyjížděla například na sever Čech, kde stavěla většinou venkovské a maloměstské panelové samoobsluhy. Příjemné bylo, že vždy po více než týdenním výjezdu následovalo podobně dlouhé volno a pamětník zde byl paradoxně lépe placený než kdykoli předtím (měsíční plat tři až pět tisíc). Navíc se ocitl mezi pravou „dělnickou šlechtou“; řezníci montérům schovávali nejlepší maso a ženské se za nimi otáčely. Pamětník se také naučil spoustu triků, třeba jak sám odkutálet a nadhodit si metrákový panel, svářet, šplhat po traverzách a podobně.

„Byla to opravdu doba úžasných kontrastů. Někde u Děčína jsme montovali regály, měli jsme tam být deset dnů a tohle bylo snad třetí den, najednou se někdy po poledni objeví má žena Jarka s autem a říká: ,Na nic se neptej, převlíkni se a jedeme.‘ Tak jsem sedl do auta a ona mě dovezla do Prahy. Přijeli jsme, já jsem si umyl vlasy, slušně jsem se oblékl a šli jsme na americkou ambasádu na recepci pořádanou na počest Kurta Vonneguta, se kterým jsme tam pak seděli do půlnoci a kouřili kubánské doutníky a popíjeli kvalitní bourbon. A ráno jsem si zase vzal montérky, Jarka mě posadila do auta a ocitl jsem se zpátky jako montér u regálů.“

Na konci sedmdesátých let oba manželé pracovali pro Edici Kvart (poprvé se pustili i do knižních vazeb) a Jarka jako písařka pomáhala při tvorbě revue Spektrum, na které se Tomáš podílel od druhého čísla (1979) jako spoluredaktor, a třetímu číslu (1981) „šéfredaktoroval“, přičemž měl na starosti i grafickou úpravu, částečně podle vzoru Jaroslava Krejčího. Preciznost, náročnost a vynalézavost grafiky byla pýchou všech zúčastněných, pro písařky však skoro noční můrou, ač některé z nich byly profesionální sekretářky. Spektrum mělo specifickou síť abonentů, pamětník dodnes opatruje šifrovanou tabulku předplatitelů. Právě technická náročnost a nekompromisnost v požadavcích na kvalitu obsahu i formy vedla k relativně brzkému zániku periodika, čtvrté číslo už nevyšlo, nicméně v pamětníkově archivu se nacházejí jeho podklady a on se pokouší rekonstruovat celý příběh tohoto ambiciózního projektu.

„Doktorské komando“ a samizdatové edice v první polovině 80. let

V roce 1980 se Tomáš s Jarkou oženil a začal hledat práci v Praze. Našel ji v Pražském stavebním podniku, kde se v „doktorském komandu“ sešlo díky obětavosti šéfa Pavla Vašíčka pět spolužáků z fakulty. Vykonávali především pomocné zednické práce při rekonstrukcích pražských stavebních památek, například na vyšehradském probošství a hradbách nebo na Trojském zámku. Pamětník vzpomíná na podnikové řemeslníky, kteří se v pracovní době věnovali dost zajímavým věcem: tesař Franta v obří dílně pečlivě opravoval krásný tyrkysový americký kabriolet s červenými koženými sedadly a klempíř Zdeněk zase „svařoval asi dvanáct metrů dlouhou zaoceánskou jachtu, a měl ji hotovou – poslední svár – někdy v listopadu 89. Takže příští rok pověsil klempířinu na hřebík a vydal se na cestu kolem světa.“ Už tak kuriózní pracovní kolektiv obohatila ještě parta Vietnamců, kterým jejich ambasáda strhávala polovinu výplaty na splácení vietnamského státního dluhu; běžní zedníci, byť verbálně rasističtí, se jich zastali. Vietnamce pamětník jednou nachytal, jak se tajně učí anglicky.

Nároky na pracovní morálku nebyly nijak přemrštěné, a tak zedníkům zbýval čas a energie na melouchy a pamětníkovi na práci pro samizdat. Každý den něco psal, organizoval nebo redigoval, jeho žena přepisovala. Své samizdatové aktivity přesouval od redakce příležitostných dokumentů a distribuční činnosti k intenzivnější práci v edicích. V roce 1981 převzal řízení Kvartu od Jana Vladislava, který byl vyštván ze země. Ve spolupráci se ženou (opisy, redigování) vydávali kromě několika reedic (Jan Vladislav, Jaroslav Seifert) např. eseje Hannah Arendtové. Mnohé z publikací byly svázány péčí Jany Náprstkové, restaurátorky Národního muzea.

Rovněž v roce 1981 Tomáš přispěl ke vzniku Kritického sborníku, když Josefu Vohryzkovi „dohodil“ šéfredaktora Karla Palka alias Fidelia. Kromě příležitostných článků Kritickému sborníku pomáhal jako kurýr: „Vždycky jsem přišel do kotelny ve sklepě pod stomatologickou klinikou, Karel Palek tam topil koksem, a zpod koksu vyhrabal igelitové pytle, kde měl připravené vzory nového čísla… Ty mi dal a zapálil si doutník, vlastně on ho ani předtím nevyndal z pusy… Sedl ke klavíru a zahrál oslavný Maple Leaf Rag, ragtime Scotta Joplina… A já se sebral, sedl jsem na dvaadvacítku, která mě dovezla na náměstí Míru, kde jsem vešel zadním vchodem do sklepa do kotelny Národního domu, kde sloužil evangelický farář Miloš Rejchrt, kterému jsem předal předlohu, a on zařídil další opisování. A ten měl čisťoučkou, plynovou kotelnu…“

Léta před revolucí

Na začátku roku 1984 se Tomáš při prašné práci ve staroměstské tržnici nachladil a při běžné kontrole mu byl náhodně objeven začínající infarkt. Po několika týdnech v nemocnici už navždy opustil dělnické profese, dostal dočasný částečný invalidní důchod a pracoval v proslulém družstvu invalidů Meta, kde se opět potkal s několikanásobným kolegou Zdeňkem Pincem. V září 1984 se pamětníkovi narodila první dcera a v červenci 1986 druhá; mladá rodina si pořídila chalupu na Šumavě, kde trávila hodně času, Jarka pracovala na svých prvních překladech z norštiny a samizdatovou činnost manželé omezili, ale neukončili. V polovině osmdesátých let se Tomáš stal členem redakční rady Edice Expedice, kde se až do října roku 1989 stýkal se zajímavými lidmi, jako byli Václav a Ivan Havlovi, Zdeněk Urbánek, Jan Lopatka či Martin Palouš. K vydání pro Expedici připravil knihu Šoa (přepis titulků dokumentárního filmu Clauda Lanzmanna). Příležitostně také redigoval pro Edici Petlice.

Pro Metu prováděl pamětník celkem nudnou, ale časově flexibilní práci – analýzy pro potřeby ASŘ (automatizované systémy řízení) a později technické překlady, například manuály k počítačům. „Pak ale přišel listopad 1989 a já si pamatuju, že někdy v dubnu 1990 jsem uklízel ze svého psacího stolu s roletou lejstra, která se tam nahromadila, a úplně na dně jsem našel vyschlou propisku ležící na 373. straně rukopisu překladu, který jsem v půlce slova opustil. Datum posledního zápisu bylo 16. listopad 1989… A už to po mně nikdo nikdy nechtěl.“

Listopad 1989

Revoluční dny trávil pamětník se svým celoživotním kamarádem ze studií, španělským novinářem Fernandem Valenzuelou, který byl tehdy dopisovatelem agentury EFE pro střední Evropu. Fernando do Prahy přijel v předvečer revoluce a Jan Vodňanský je oba tehdy po svém koncertu zatáhl do klubu U bílého jednorožce, kde „byly dva veliké obsazené stoly, každý v jiném rohu místnosti. My jsme si k jednomu sedli a ukázalo se, že to jsou narozeniny Marty Kubišové. A u toho druhého stolu sedělo celé předsednictvo Socialistického svazu mládeže, všichni ti papaláši, tlustý prasata… stejně jako v osmašedesátém byli tihle svazáčtí bossové přestárlí, řídký vlasy, no prostě hrůza. A jim hrála do ouška nějaká slovácká folklorní kapela v krojích. Ale hráli výborně… Mezitím u nás víno teklo proudem, chlebíčky… A za chvilku, nikdo jim ani nemusel nic říkat, ti muzikanti přišli k nám a začali hrát Martě Kubišové, ta si s nimi i zazpívala, kdežto tamti už se jenom doráželi vodkama… To bylo také hezky symbolické.“

Sedmnáctý listopad prožili Tomáš s Fernandem v pražských ulicích, začali na Albertově, cestou si všimli několika pravděpodobných provokatérů; chvíli se zdrželi na Vyšehradě u Zdeňka Pince, dav mu procházel pod okny asi půl hodiny. Poté šli „po nábřeží od Výtoně... A pak už jsme slyšeli hluk davu… A slyšet hluk demonstrace zpoza dvou tří rohů, to mi přijde jako jeden z nejzáhadnějších zvuků ve vesmíru.“ Jen o vlásek unikli policejnímu masakru na Národní:

„Šli jsme Spálenou ulicí a zahnuli jsme do Ostrovní, abychom obešli policejní kordon a zjistili, co se děje. Bylo nám to divné, proti nám šli nějací lidé, malé skupinky, a nějak přiblble se usmívali. Tak jsme si mysleli, že to jsou nějací opilci, ale ne – to byli ti zmlácení, měli takový nepřítomný výraz, jednoho podpírali dva a tak… Nemohli jsme pochopit, jak to je možné, to všechno probíhalo v tom podchodu – jak ty lidi mlátili, ale my jsme nic neviděli ani neslyšeli, ačkoli jsme očití svědci, stáli jsme snad padesát metrů odtud.“

Viděli kaluže krve i ztracené boty a při pátrání po údajně zabitém studentovi (o kterém se dozvěděli na zrušené tiskovce pro zahraniční novináře) ještě v noci potkali spoustu zraněných lidí v nemocnicích. S Fernandem pamětník spolupracoval i během dalších měsíců. Zároveň rodina Vrbových hostila velké množství norských novinářů: „Kdo chytil prvního taxíka z letiště k nám, tak tady pak bydlel.“

Deset hektických let

Pamětník se ihned zapojil do Občanského fóra, tak jako mnozí se dal do služeb nápravy společnosti, působil v mezinárodní sekci OF. Zároveň připravoval založení české verze časopisu Lettre internationale a od února 1990 rok a půl působil na magistrátu jako poradce primátora Jaroslava Kořána pro mezinárodní záležitosti, inicioval např. čestná občanství pro „sedm statečných“ z Moskvy. Devadesátá léta byla dobou cestování, konferencí, mnohých aktivit. V roce 1993 stál pamětník u zrodu české sekce Asociace evropských novinářů a od počátku byl spolupořadatelem Středoevropských seminářů ve španělském San Sebastianu. Mezi lety 1997 a 2000 byl zároveň šéfredaktorem českého i anglického vydání měsíčníku Přítomnost, v roce 1997 se zapojil do Nadace Forum 2000, kde je aktivní dodnes.

Nultá a desátá léta

Ani přelom tisíciletí nepřinesl Tomášovi výrazné snížení pracovního tempa, od roku 1999 přednášel na New York University v Praze moderní středoevropskou literaturu a působí tam dodnes, stejně jako ve funkci předsedy správní rady Divadla Archa, kterou začal vykonávat v roce 2002. Zabývá se také ediční prací a překlady z angličtiny (například Jehuda Bauer: Úvahy o holokaustu, 2009, Madeleine Albrightová: Pražská zima, 2012, Barbara Wintonová: Není-li to nemožné, 2014).

Vedle socio-geografického prostoru střední Evropy je pro Tomáše velkým tématem (nikoli překvapivě) fenomén československého samizdatu 70. a 80. let. Není pro něj jen součástí osobní historie, ale i předmětem teoretické a historické reflexe. Neméně podstatný je aspekt dokumentační, který už tehdy v 70. a 80. letech vnímal jako důležitý. Dnes je jeho pamětníkem, archivářem a badatelem v jedné osobě. Tomáš o samizdatu příležitostně publikuje (mj. studie „Nezávislé písemnictví a svobodné myšlení v letech 1970–1989“ ve sborníku Alternativní kultura. Příběh české společnosti 1945–1989, ed. J. Alan, 2001), přednáší (mj. panel o samizdatu na setkání ke 40. výročí Charty 77, 2017), informuje v zahraničí (mj. organizace sympozia „Československý samizdat a jeho odkaz“ s výstavou pro České centrum v New Yorku, 2011). Je také členem redakčního kruhu Encyklopedie českého samizdatu připravované Ústavem pro českou literaturu AV ČR.