Döndub Wangčhen

“Máte pravdu, utéct bylo složité. Musel jsem si útěk pečlivě připravit. Nejprve jsem pořídil video, kde jsem vysvětlil okolnosti svého rozhodnutí. Měl jsem pocit, že kdyby se mi útěk nezdařil, mělo by se vědět, proč jsem se o něj pokusil. Takže jsem natočil své vlastní prohlášení a popsal na videu svů plán utéct z Číny. Také jsem si byl vědom, že spousta lidí trpí kvůli kontaktům se mnou. Bylo mi jasné, že tahle neúnosná situace musí skončit. Takže mé první kroky vedly do Jün-nanu, to je provincie na jihu Číny. Potom jsem šel do hraničního města blízko Vietnamu. A tam jsem našel někoho, kdo mi pomohl dostat se přes hory na motorce. Vzal mě přes hory, cesty byly velice špatné, byly to vedlejší cesty. Překonat hranici nám trvalo dva dny a dvě noci. Když jsem tam dorazil, pokračoval jsem přes další sousední země. Laos, Kambodža, Thajsko. A nakonec, s pomocí jistých přátel, se mi podařilo dorazit do Švýcarska. A ze Švýcarska jsem potom šel do Spojených států.”

„V tom dopise jsem vyzýval lidi mimo vězení, aby přiměli vedení věznic zlepšit podmínky ve vězení. Dopis se dostal ven. Trvalo padesát dva dní, než se tajná policie o tom dopisu dozvěděla. A to pro mě mělo bezprostřední následky, přeložili mě na samotku. V tibetštině tomu říkáme 'černá díra'. Na téhle samotce je strašně málo prostoru, není tam žádná skutečná matrace, jen tenká vrstva na zemi na spaní. Byl jsem osmdesát čtyři dní na tomhle temném místě, na samotce. Čínské zákony nedovolují držet někoho na samotce déle než čtyřicet dní, protože když tam někdo zůstane tak dlouho, onemocní. Onemocní duševně, onemocní fyzicky. Pro spoustu lidí být na tomhle malém prostoru, kde jíte a kálíte na stejném místě a kde nemáte dovoleno jít ani na chvíli ven, je prostě neúnosné. Já jsem v téhle díře strávil osmdesát čtyři dní. Co se týče mého duševního zdraví – základem mé víry bylo, že bojuji za svůj lid a že ten boj je důležitý a spravedlivý. To mi moc pomáhalo. Osmdesát čtyři dní samotky znamenalo také hlad a strašlivou deprivaci. Moc mi pomáhalo, že jsem se modlil a modlil, tibetskou mantru mani (óm mani padmé húm) a modlil jsem se také modlitbu za dlouhý život Jeho Svátosti dalajlámy. A to jsem dělal opakovaně, bez konce.“

“Když mě poslali do vězení, řekli mi, že budu muset pracovat. Bylo to něco na způsob pracovního tábora a musel jsem tam vykonávat různé druhy prací. Ve vězení také bylo takové pravidlo, že vězni nesmí být diskriminováni kvůli své národnosti nebo z jiného důvodu. Se všemi vězni se prostě mělo zacházet stejně. Ale pro politické vězně to neplatilo. Nemohli čekat, že jim sníží trest, i kdyby pro to splňovali všechna kritéria. Tihle vězni také museli podstupovat převýchovná školení. Každý měsíc bylo školení, kde museli političtí vězni přiznávat svá pochybení a slibovat, že se polepší. Po Tibeťanech chtěli, aby se zříkali dalajlámy. Asi si dovedete představit, že to je něco, co pro Tibeťana není možné. Tibeťané to odmítali udělat a důsledkem bylo, že byli biti a mučeni. Bití vedlo ke zraněním, velice těžkým. Mnozí Tibeťané zemřeli nebo byli velice postižení kvůli bití a zraněním, která jim způsobili.“

“Po mém zatčení našla moje rodina lidskoprávního obhájce z Pekingu, který mě navštívil ve vězení, jmenoval se Li Dunyoung. Měl jsem možnost s ním hodinu mluvit a vysvětlit mu, že jsem byl zatčen za nelegálních okolností a popsal jsem mu svůj případ. Potom ho poslali do Východního Turkestánu, do Sin-ťiangu, a po nějaké době přišli dva jiní právníci a řekli mi, že je posílá vláda a že můj obhájce v případu dále působit nebude. Pochopitelně jsem nechtěl vládou jmenované obhájce akceptovat. V prosinci 2009 zasedal soud, byli tam dva nebo tři soudci, soudní ostraha, policisté, kteří mě zatkli, tam také byli. V publiku bylo dvě stě nebo tři sta lidí, samí Číňané. Můj právník, tedy právník, kterého najala moje rodina, tam pochopitelně nebyl, moje rodina také ne. Potom začal proces a prokurátor vysvětloval, že můj dokument získal velkou mezinárodní pozornost a hodně poškodil čínský národ. Jeho druhý argument byl, že mnoho Tibeťanů protestovalo za moje propuštění, hlavně tibetská mládež vedla protesty. Potom přišel rozsudek - byl jsem odsouzen ze dvou důvodů. První důvod byl, že jsem svým dokumentem ohrozil bezpečnost Číny. Druhý důvod byl, že jsem se svým filmem dopustil zločinu separatismu. Rozsudek zněl na šest let, ale ve skutečnosti jsem ve vězení strávil šest let a tři měsíce.“

„V roce 2008 byly Číně přiděleny Olympijské hry a já si velice jasně vzpomínám, jak silná byla propaganda z čínské strany. Mluvilo se o štěstí tibetského lidu a o tom, co všechno se v Tibetu zlepšilo. Ale zkušenost tří generací Tibeťanů (já patřím ke třetí generaci pod čínskou nadvládou) byla naprosto odlišná. Naše zkušenost byla, že ten vývoj byl pro Tibeťany naprosto negativní. Zažívali tolik utrpení! Čím více jsem o tom věděl, tím lépe jsem tomu rozuměl. A zároveň jsme sledovali čínskou propagandu, jak se všechno v Tibetu a v Číně zlepšuje, a to bylo v rozporu s naší zkušeností. V Tibetu byla také tradice nenásilných protestů, ale jen málo těchto protestů si získalo pozornost vnějšího světa. Já jsem cítil, spolu se svými přáteli, že s tím musíme něco udělat. Že máme zodpovědnost za to, aby se lidé mimo Tibet dozvěděli o skutečných pocitech a názorech Tibeťanů. Takže jsme skrz naskrz projeli Tibet, navštívili spoustu lidí, mluvili se spoustou lidí a sesbírali jsme výpovědi těchto lidí do pětadvacetiminutového dokumentu. Celkově jsme pořídili pětačtyřicet hodin nahrávek. Říká se, že s námi mluvilo sto osm lidí, ale ve skutečnosti to bylo okolo sto dvaceti lidí, kteří s námi mluvili. A tito muži a ženy s námi hovořili o své rodinné historii, vyprávěli o lidech, kteří trpěli za okupace, o sebevraždách a hladovění, mluvili s námi o celé své zkušenosti. Mezi těmi, kteří s námi hovořili, byli i tibetští úředníci, učitelé. Lidé ze všech regionů Tibetu.“

„Pocházím z malé vesnice a být ve Lhase pro mě znamenalo být ve velkém městě. Viděl jsem, jak se všichni ti lidé modlí, lidé v tibetských šatech. A kláštery tam byly obrovské, mnohem větší než u nás na vesnici. Poprvé v životě jsem se cítil jako Tibeťan, měl jsem silný pocit tibetské identity. Strávil jsem několik měsíců ve Lhase. Jednoho dne se tam udál protest. Menší skupina mnichů z kláštera Ganden přišla protestovat. Volali hesla jako: 'Za Tibeťany!' nebo 'Ať žije dalajláma!'. A najednou to místo zaplavily čínské bezpečnostní síly a začaly mnichy tlouct a strhávat na zem. Nás, kteří jsme stáli kolem, přitlačili ke zdi a dostali nás pod kontrolu. Potom, o několik dní později, další tři mnišky před hlavním chrámem, chrámem Džókhang, uspořádaly protest. A stalo se to samé, přišli vojáci, strhli je na zem a začali je bít. Lidi kolem zatlačili na stranu, byl to hrozně dramatický výjev. Mně, mladému muži, to najednou otevřelo oči. Najednou jsem pochopil, že jako národ máme historii. Že jako národ trpíme, kvůli vnějším okolnostem.“