Zdeněk Zůna

„Naše ročníky – 1928 a 1929 nebo 1927 a 1928 – měly povinnost jít budovat ty zákopové šance. [Němci] se zaručili rodičům, že neopustíme hranice protektorátu. A odvezli nás do Olomouce na nádraží. Tam přistavili vagony a jeli jsme na Slezsko. Takže nedodrželi ten závazek. Pamatuji si, že kluci házeli ta opolštářovaná opěradla z vagonu. Házeli to ven na protest.“

„To období po čtyřicátém pátém do čtyřicátého osmého, to se mi hrozně líbilo. To jsem se cítil takový svobodný a prostě prima. Potom měl člověk málo informací nebo měl informace zkreslené. Třeba se říkalo, že studenti táhnou na Hrad. Asi to bylo v tu dobu, když šel Gottwald za prezidentem. To už jsem byl na koleji, už mimo gymnázium. Tak jsem vyšel ven a potkal jsem policistu. Říkám mu, že jsem slyšel tohle a tohle o těch studentech a jestli je to pravda. A on říkal: ‚Ne, my jsme nic neslyšeli.‘ Takže to bylo jednak ode mě naivní, že se ptám policisty na takovou věc. A zase od něj takové nefér, že mi klidně řekl takovou lež.“

„Pak bylo to oficiální prověřování, kdy stranická organizace dělala prověrky, kdy si předvolávala jednotlivé pracovníky. A taková nejdůležitější otázka byla, jestli souhlasíš s příchodem vojsk. Jestli to bylo dobře, nebo ne. Mně položili tuhle otázku samozřejmě také. Tak jsem říkal, že ne, že s tím nesouhlasím, aby nám do toho někdo zasahoval. Takže rozhodnutí komise bylo – dostal jsem ho písemně a ještě ho mám schované – že jsem vyloučen ze strany. Což nebyl jen ten akt toho vyloučení, ale bylo to spojené ještě s dalšími perzekučními postupy. Takže v tom Okresním osvětovém domě jsem nejenom nemohl pracovat jako vedoucí, [ale] nějaký čas jsem tam mohl pracovat jako řadový pracovník a pak rozhodli, že musím pryč. Takže jsem hledal zaměstnání a muselo to být v dělnické profesi. Po asi sedmdesáti sedmi místech jsem tedy našel ten Karlštejn.“